Řízení pracovní motivace a efektivní práce se zaměstnanci jsou dnes nezbytným předpokladem správného fungování každé organizace. Ovlivňování pracovní motivace žádoucím směrem se stává důležitou složkou personální práce, ale zejména významným úkolem všech vedoucích pracovníků, manažerů. V článku je vymezen pojem motivace a aspekty s motivační problematikou související. Jsou zde zejména odkazy na faktory ovlivňující pracovní motivaci zaměstnanců v podmínkách organizací, na vybrané teorie motivace, na metodiku vyhodnocení výzkumu pracovní motivace v organizaci s uvedením na jednoduchém příkladu.
Problematikou pracovní motivace se manažeři zabývají od nástupu průmyslové výroby. Rozvoj společnosti a změny ve výrobních vztazích s sebou přinesly i změnu pohledu na způsob ovlivňování zaměstnanců s cílem realizace co nejvyššího výkonu. Změny socioekonomických a organizačních podmínek znamenají změnu požadavků na kvalifikaci a výkon zaměstnanců, znamenají i přehodnocení forem jejich motivace. Předmětem motivování zaměstnanců je hlavní úlohou práce manažerské činnosti, týkající se oblasti řízení lidských zdrojů, které jsou obsahem podnikatelské praxe.
1. Pojem motivace a související motivační aspekty
1.1 Motivace
Z psychologického hlediska je pojem motivace chápán jako duševní proces související se zvýšením, popřípadě s poklesem aktivity člověka.
Motivace je soubor činitelů představujících vnitřní hnací síly činnosti člověka, které usměrňují jeho poznávání, prožívání a jednání. Lze ji chápat jako dynamické tendence jeho osobnosti. Slovo motivace je odvozeno z latinského slova „movere“, což znamená hýbati, pohybovati. Je obecným označením pro všechny vnitřní podněty, které člověka vedou k určitému jednání.
Motivace se projevuje napětím, neklidem a činností směřující k vyrovnání porušené rovnováhy organismu. V zaměření motivace se uplatňuje osobnost jedince, jeho hierarchie hodnot i dosavadní zkušenosti, schopnosti i dovednosti. Podstatou procesu motivace je zaměření a aktivace jedince, což bývá vyjadřováno v termínech pudy, potřeby, zájmy, ideály apod.
Motivaceintegruje a organizuje celkovou psychickou a fyzickou aktivitu jedince směrem k vytýčenému cíli. Tato aktivita může přitom mít podobu pozitivní - směřuje k určitému objektu, nebo negativní pokud jedinec objekt odmítá.
Motivace může vycházet z vnitřních nebo vnějších pohnutek a podnětů. Často bývá kombinací obou:
- vnitřní motivace- výsledek potřeb a zájmů člověka (potřeba poznávací, seberealizace, kulturní potřeby);
- vnější motivace - je určena působením vnějších podnětů (hrozba trestu, možnost odměny).
1.2 Stimulace
Stimulace označuje vnější působení na prožívání a jednání člověka, cílevědomé ovlivňování a usměrňování jeho motivace. Bývá obvyklé tyto vnější vlivy označovat jako podněty (stimuly), resp. pobídky (insentivy), které působí živelně, nebo bývají uplatňovány záměrně subjekty socializačního působení. To může být zaměřeno buď na posílení perspektivy úspěchu (stimulace kladným hodnocením či odměnou) nebo na zvýraznění hrozby neúspěchu a z něj vyplývajících nepříznivých důsledků (stimulace záporným hodnocením, sankcí, trestem). Žádoucí účinek může však mít jen taková stimulace, v jejímž rámci jsou užívané stimuly (podněty, pobídky) v souladu s vnitřní strukturou motivace daného jedince.
1.3 Motivy a potřeby
Motivy jsou osobní příčiny určitého chování - jsou to pohnutky, psychologické příčiny akcí a reakcí, činností a jednání člověka zaměřené na uspokojování určitých potřeb. Za základní formu motivů jsou pokládány potřeby, ostatní formy se vyvíjejí z potřeb.
Ke každé činnosti, kterou člověk vykonává, má zpravidla nějaký, z jeho hlediska závažný, vnitřní popud. Bývá označován jako motiv, tj. jako vnitřní pohnutka podněcující jednání člověka. Určuje jednak směr jednání daného jedince, ale i intenzitu a průběh vykonávané činnosti. Navenek se motiv jeví jako důvod k jednání.
Potřeba je stav nedostatku nebo nadbytku něčeho, co nás vede k činnostem, jimiž tuto potřebu uspokojujeme.
Potřeby dělíme na:
- biologické (biogenní, primární, vrozené) - potřeba dýchání, potravy, bezpečí, spánku apod. Slouží k přežití, reprodukci nebo k udržení zdraví.
- sociální (psychogenní, sekundární, získané) - kulturní (vzdělání, kulturní život apod.) a psychické (radost, štěstí, láska apod.). Zajišťují adaptaci na sociální podmínky, reagují na nedostatek v sociálním bytí.
Základní motivy jsou potřeby. Lze je chápat jako prožívané nebo poci