rozhodnutí soudu

V praxi často zjišťujeme, že zaměstnavatelé nesprávně přistupují k odškodňování pracovních úrazů tím, že pokud zjistí, že zaměstnanec měl při zjišťování, zda není pod vlivem alkoholu ve smyslu ustanovení § 106 odst. 4 písm. i) zákoníku práce jakékoliv množství alkoholu v dechu, odmítají odškodnit jeho pracovní úraz.

V rámci prováděné znalecké nebo kontrolní činnosti bývá často zjišťováno, že zaměstnavatelé provádějí školení BOZP pouze formálně nebo dokonce nechají zaměstnancům pouze podepsat prezenční listinu, aniž by se vůbec nějaké školení konalo. Dalším závažným nedostatkem v praxi je nekvalitně pořízená dokumentace o školení BOZP, která je nezpůsobilá prokázat, že byli zaměstnanci proškoleni a že jejich znalosti byly zaměstnavatelem ověřeny.

Právní úprava náhrady škody v důsledku pracovních úrazů a nemocí z povolání v zákoníku práce č. 262/2006 Sb. patří k nejsložitější problematice v pracovněprávních předpisech. Zejména ustanovení vztahující se k částečnému nebo úplnému zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za náhradu škody není jednoduchou záležitostí. V personální a advokátní praxi se tyto otázky objevují velmi často při vzniku pracovního úrazu v důsledku nesplnění nebo neplnění pokynů zaměstnavatele nebo v důsledku opilosti zaměstnance. Posuzování těchto problémů a jejich řešení nebývá jednoduché. Podívejme se na některé z nich prostřednictvím soudních rozhodnutí.

Článek se zabývá několika různými oblastmi, kterým se věnoval Nejvyšší správní soud v rámci odůvodnění svého rozsudku, kdy předmětem byla problematika oblasti bezpečnosti a ochrany při práci a některé související otázky.1) Za prvé směřuje do problematiky ochrany zaměstnanců proti pádu nebo zřícení, když takovým jednáním došlo k porušení povinností zaměstnavatele vyplývajících z několika právních předpisů. Další stěžejní oblastí článku je problematika použití fotodokumentace pořízené před zahájením kontroly i k následnému zjištění v rámci provedené kontroly a prokázání přestupku. Poslední z oblastí, které se článek věnuje, je pak aplikace zásady legitimního očekávání, resp. otázka, zda je nutné z pohledu správního orgánu odůvodňovat jeho postup v obdobných případech v každém jednotlivém případě.