Mgr. Petr Kieler

Předmětem tohoto článku je zhodnocení rozsudku Nejvyššího správního soudu1), který se týkal tragického neštěstí ve Vilémově, kde v průběhu rekonstrukce mostu zemřeli při jeho pádu v důsledku porušení povinností na straně zaměstnavatele čtyři zaměstnanci a další dva byli zraněni. Pochybení, ke kterým v průběhu stavby došlo, se stala předmětem opakovaného šetření orgánů inspekce práce a neunikla pozornosti ani orgánům činným v trestním řízení. Tento článek je prvním, který se dané problematice věnuje.

V současné době je v počátečním legislativním procesu projednáván návrh zákona o bezpečnosti provozu vyhrazených technických zařízeních (dle jen "zákon o VTZ"), který by měl nahradit zákon č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním odborném dozoru"), který je účinný od 1. 1. 1969 a i přes svých 13 novel již neodpovídá současnému technologickému pokroku, kdy prováděcí předpisy k němu jsou také částečně zastaralé a svým původem sahají do sedmdesátých let minulého století.

Článek se zabývá několika různými oblastmi, kterým se věnoval Nejvyšší správní soud v rámci odůvodnění svého rozsudku, kdy předmětem byla problematika oblasti bezpečnosti a ochrany při práci a některé související otázky.1) Za prvé směřuje do problematiky ochrany zaměstnanců proti pádu nebo zřícení, když takovým jednáním došlo k porušení povinností zaměstnavatele vyplývajících z několika právních předpisů. Další stěžejní oblastí článku je problematika použití fotodokumentace pořízené před zahájením kontroly i k následnému zjištění v rámci provedené kontroly a prokázání přestupku. Poslední z oblastí, které se článek věnuje, je pak aplikace zásady legitimního očekávání, resp. otázka, zda je nutné z pohledu správního orgánu odůvodňovat jeho postup v obdobných případech v každém jednotlivém případě.

Článek se zabývá povahou, smyslem a procesním postupem při ukládání rozhodnutí o zákazu inspektorem orgánu inspekce práce, jakožto institutem, který může do určité míry zasáhnout do samotné kontinuity zaměstnavatelem vykonávané práce a ve svém důsledku může představovat daleko citlivější dopad do jeho majetkové sféry, než případně ex post uložená pokuta za nesplnění, resp. porušení povinností, které mu vyplývají z právních předpisů.

Tento článek se zabývá rozsudkem Nejvyššího správního soudu, který se dotýká zejména problematiky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a to konkrétně povinnosti vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům a rovněž povinnosti při zajištění řádného stavu používaných výrobních a pracovních prostředků a zařízení stanovené v zákoně č. 309/2006 Sb.1), když v rámci přezkumu soudů byla posuzována rozhodnutí oblastního inspektorátu práce jako orgánu kontrolního a prvoinstančního, resp. Státního úřadu inspekce práce jako orgánu odvolacího, jimiž byla kontrolované osobě uložena pokuta dle zákona o inspekci práce.

V návaznosti na novelizační zákon č. 206/2017 Sb., kterým se mimo jiné mění zákon o zaměstnanosti a zákon o inspekci práce, došlo také k zakotvení některých institutů a skutkových podstat a k dalším změnám právní úpravy, které přímo ovlivní také činnost orgánů inspekce práce. Uvedený článek tak má za cíl upozornit na změny nejdůležitější, ačkoliv v širším pojetí lze konstatovat, že většina změn provedená zmiňovaným novelizačním zákonem se v určitém, byť minimálním ohledu, může činnosti orgánů inspekce práce dotknout.

Uvedený článek se zaměřuje na recentní rozsudek Nejvyššího správního soudu1 v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, kde se tento soud zabýval porušením právních předpisů ze strany zhotovitele při montážních pracích, když část činností přenesl dále na smluvního zhotovitele (dodavatele), který k takové činnosti nebyl způsobilý, aniž by zajistil bezpečnost ochrany zdraví při práci při práci ve výšce. Ve svém důsledku pak uvedená porušení právních předpisů vedla k pracovnímu úrazu.