pracovní právo

Zaměstnavatel má zákonnou povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví při práci (BOZP) a nese za to objektivní odpovědnost, což znamená, že odpovídá za vznik škody, pracovního úrazu nebo nemoci z povolání bez ohledu na své zavinění. Tuto odpovědnost nelze plně přenést na žádnou jinou osobu, včetně bezpečáka. Zaměstnavatel je povinen vytvářet bezpečné pracovní podmínky, zajistit školení, kontroly a preventivní opatření k eliminaci rizik. Odpovědnost lze zcela nebo částečně zprostit pouze za splnění zákonných podmínek, například pokud škodu způsobil zaměstnanec svým zaviněním, popř. byl v době škody pod vlivem alkoholu nebo návykových látek, a zaměstnavatel nemohl škodě zabránit. Vedoucí zaměstnanci jsou rovněž odpovědní za řízení a kontrolu BOZP v rámci svého pracovního úseku.

Úvodem je třeba zdůraznit, že zákonodárce rezignoval v zákoníku práce na definici zaměstnance pracujícího na dálku. Jeho definiční vymezení je tak ponecháno doktríně pracovního práva. Ustanovení § 317 ZP upravuje režim dohodnuté práce zaměstnance, který nepracuje na pracovišti zaměstnavatele, ale podle dohodnutých podmínek pro něj vykonává sjednanou práci na jiném místě. Podmínkou sjednání dohody o výkonu práce na dálku již také není, že by si zaměstnanec musel rozvrhovat pracovní dobu sám. Podmínkou aplikace tohoto institutu tak zůstala jen dohoda o výkonu práce na dálku. Tuto dohodu tak lze sjednat i pro případ, že zaměstnanec bude pracovat v době určené zaměstnavatelem.

V současných ekonomických podmínkách dochází často k situacím, kdy se podnik (firma) prodává nebo se pachtuje, případně dochází k jiným formám přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle § 338 a násl. zákoníku práce . Přejímající (nový) zaměstnavatel při tomto přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu na sebe přebírá práva a povinnosti vyplývající z tohoto vztahu v plném rozsahu, neboť vstupuje do právního postavení převodce (§ 338 odst. 2 ZP ). Přejímající zaměstnavatel přebírá závazky svého předchůdce ve stejné podobě (za stejných podmínek), v jaké by existovaly u převodce, kdyby k přechodu práv a povinností vůbec nedošlo. Zejména z rozhodovací praxe Soudního dvora EU (SDEU) vyplývá, že mzdové a pracovní podmínky musí být po přechodu zachovány v nezměněné podobě. Z právní úpravy v zákoníku práce vyplývá, že změny pracovních podmínek jsou možné jen na základě dohody stran o změně pracovní smlouvy dle § 40 až 47. Změna jednostranným právním jednáním ze strany zaměstnavatele není možná.

V současném pracovním prostředí se často setkáváme s problémem zneužívání pracovních prostředků zaměstnanci, což může mít vážné důsledky nejen pro zaměstnavatele, ale také pro povahu úrazů vzniklých v zaměstnání. Je důležité si uvědomit, že pokud úraz nesouvisí přímo s plněním pracovních úkolů, nejedná se o pracovní úraz. Podobně jako v případě, kdy zaměstnanec zraní sám sebe během vyřizování soukromých telefonických hovorů na chodbě, platí, že se nejedná o pracovní úraz. Soudní praxe jasně ukazuje, že zneužívání pracovních prostředků k soukromým účelům může vést nejen k problémům v oblasti pracovního práva, ale také k přenesení odpovědnosti za způsobené škody na zaměstnance podle občanského zákoníku.

V článku 29 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je zakotveno právo mladistvých na zvláštní pracovní podmínky. Jde o velice důležité sociální právo mladých lidí, jehož realizace jim umožňuje, aby se zapojili do učebního nebo pracovního procesu, aniž by to bylo na újmu jejich zdraví a rozvoji. V souladu s ustanovením článku 29 odst. 2 Listiny základních práv a svobod mají mladiství právo na ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání.

Poslední novela zákoníku práce zavedla s účinností k 1. lednu 2021 do zákoníku práce nový institut – tzv. sdílené pracovní místo neboli job sharing. Klasicky se jedná o flexibilní formu práce, která má vést ke zvýšení počtu kratších pracovních úvazků, které zaměstnavatelé nabízejí, a tedy také k vyššímu počtu příležitostí např. k přivýdělku na rodičovské dovolené nebo skloubení péče o rodinu s pracovní kariérou.

Právní úprava agenturního zaměstnávání byla do českého právního řádu zavedena až druhým zákonem o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb. s účinností k 1. 10. 2004 na základě toho, že Česká republika ratifikovala Úmluvu Mezinárodní organizace práce č. 181 o soukromých agenturách práce (č. 38/2003 Sb. m. s.). V návaznosti na to byla provedena příslušná novela i ve starém zákoníku práce, kde se změna zaměstnání formou dočasného přidělení nahradila novými ustanoveními o agenturním zaměstnání v § 307a až 309a zák. práce. Tuto právní úpravu převzal i nyní platný zákoník práce. Právní úprava je poměrně stručná, a tak způsobuje v praxi řadu problémů a dotazů. Pokusme se společně dnešním článkem na některé z nich odpovědět.

Zákoník práce v § 89 uvádí, že zaměstnanci mají právo na bezpečnostní přestávky v práci podle zvláštních právních předpisů. Započítávají se do pracovní doby.