Pracovní úrazovost v zemědělství: Česká judikatura od individuální chyby k systémové prevenci

Významným interpretačním zdrojem současných trendů zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v odvětví zemědělství v ČR je rovněž . Ta dlouhodobě zdůrazňuje, že prevence pracovních úrazů nemůže být založena na předpokladu bezchybného chování zaměstnance. Ostatně toto platí pro BOZP obecně. Běžnou lidskou chybu nelze automaticky ztotožnit s lehkomyslností a zaměstnavatel se nemůže spokojit pouze s obecnými pokyny nebo formálním proškolením. V případě specifického nebezpečí musí být zaměstnanec seznámen s konkrétním bezpečným postupem a zaměstnavatel musí jeho dodržování skutečně vyžadovat a kontrolovat. Tyto zásady mají v zemědělství mimořádný význam zejména při obsluze strojů, pohybu v blízkosti mobilní techniky a práci se zvířaty.

Vývoj české judikatury v oblasti pracovních úrazů vykazuje dlouhodobě poměrně konzistentní směřování od formalistického posuzování jednotlivého porušení povinnosti zaměstnance k širšímu hodnocení skutečného systému prevence na straně zaměstnavatele. Přestože významná část starší judikatury vznikla ještě za účinnosti zákoníku práce č. 65/1965 Sb. a používá dobovou terminologii, její základní výkladové principy se v rozhodovací praxi zachovaly a jsou přenositelné i do současného režimu objektivní odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úrazy podle § 269 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Je nezbytné upozornit, že význam těchto starších rozhodnutí nespočívá v mechanickém převzetí tehdejší právní úpravy, ale v kontinuitě judikatorních principů vztahujících se zejména k liberaci zaměstnavatele, lehkomyslnosti