Stres na pracovišti ovlivňuje nejen produktivitu, ale může také ovlivnit fyzické a emoční zdraví zaměstnanců. Pokud se tento stres stane „nepřekonatelným“, může způsobit syndrom vyhoření. Světová zdravotnická organizace (WHO) uvádí ve své Mezinárodní klasifikaci nemocí (ICD) syndrom vyhoření jako „pracovní fenomén“.
Žijeme ve vysokorychlostním světě, jehož součástí se stává stále sofistikovanější technologie, které člověka činí rychlejším a efektivnějším. Rychlá digitalizace pracovišť a změna způsobu práce, jako je například práce z domova, může však zvyšovat i stres, jelikož dochází ke stírání hranic mezi soukromým a pracovním životem. S dynamickým rozvojem lidské společnosti se rovněž stále zvyšuje tlak na organizace, aby produkovaly více s menším množství zdrojů, které zahrnují i lidské zdroje, což může vyústit v neúměrný tlak na zaměstnance, jehož negativním projevem může být opět stres. [1]
1. Syndrom vyhoření jako „pracovní fenomén“
Stres sám o sobě nemusí být vždy vnímán jako něco zcela škodlivého, za určitých okolností může člověka dokonce učinit i silnějším a posunout jej dále.
Hans (János) Hugo Bruno Selye (1907-1982), kanadský lékař, biolog, chemik a endokrinolog, rakousko-maďarského původu, otec moderního výzkumu stresu, zavedl v roce 1975 následující dělení psychologického stresu:
- Eustres – pozitivní zátěž, která v přiměřené míře stimuluje jedince k vyšším anebo lepším výkonům.
- Distres – nadměrná zátěž, která může jedince poškodit a vyvolat onemocnění či dokonce smrt. [2]
Na druhé straně, v určitých pracovních prostředích však může chronický stres vyvolat úzkost, odloučení a únavu, která může vést k syndromu vyhoření. [3]
Syndrom vyhoření je součástí jedenácté revize Mezinárodní klasifikace nemocí (ICD-11) jako „pracovní fenomén“. Není klasifikován jako zdravotní stav. Je popsán jako: „Faktory ovlivňující zdravotní stav nebo kontakt se zdravotnickými službami“, což zahrnuje důvody, pro které lidé kontaktují zdravotnické služby, ale které nejsou klasifikovány jako nemoci nebo zdravotní stav.
Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů (MKN) je publikace Světové zdravotnické organizace (v originále International Statistical Classification of Diseases and Related Health Problems, zkráceně ICD), která kodifikuje systém označování a klasifikace lidských onemocnění, poruch, zdravotních problémů a dalších příznaků, situací či okolností. [4]
Syndrom vyhoření je v ICD-11 definován následovně: „Syndrom vyhoření je syndrom pojatý jako důsledek chronického stresu na pracovišti, který nebyl úspěšně zvládnut.“
Vyznačuje se třemi rozměry:
- pocity vyčerpání nebo vyčerpání energie,
- zvýšená „duševní vzdálenost“ od zaměstnání, nebo pocity negativismu nebo cynismu související s prací, a
- snížená profesionální „účinnost“.
Syndrom vyhoření se konkrétně týká jevů v pracovním kontextu a neměl by se používat k popisu zkušeností v jiných oblastech života. Syndrom vyhoření byl také zahrnut do ICD-10, ve stejné kategorii jako v ICD-11, ale definice je nyní podrobnější. [5]
Přijetí ICD-11 bylo schváleno na 72. Světovém zdravotnickém zasedání v květnu 2019 a vstoupí v platnost dne 1. ledna 2022. Světová zdravotnická organizace se chystá zahájit vývoj pokynů založených na důkazech týkajících se duševní pohody na pracovišti.
Když vědci ze Stanfordské Univerzity, USA, zkoumali, jak stres na pracovišti ovlivňuje zdravotní náklady a úmrtnost ve Spojených státech, zjistili, že vedl k utrácení téměř 190 miliard dolarů (zhruba 8 % vnitrostátních výdajů na zdravotní péči), a téměř k 120 000 úmrtím každý rok. Podle studie WHO trpí celosvětově 615 milionů lidí depresemi a úzkostí. Profese, jako jsou lékaři a zdravotní sestry, jsou jedny z nejvíce náchylných k syndromu vyhoření.
Ve firmách s vysokým pracovním tlakem jsou náklady na zdravotní péči o 50% vy