Pojem „nemoc z povolání“ není v
zákoníku práce na rozdíl od definice pojmu „pracovní úraz“ přesně definována. Definici pojmu nemoc z povolání obsahoval pouze zákon č.
266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, tento zákon však byl v roce 2015 v souvislosti s rozhodnutím, že i nadále se budou odškodňovat pracovní úrazy a nemoci z povolání podle
zákoníku práce, zrušen. Podle tohoto zákona se nemocí z povolání se rozumí nemoc vznikající nepříznivým působením chemických, fyzikálních, biologických faktorů nebo jiných škodlivých faktorů souvisejících s prací, pokud je uvedena v seznamu nemocí z povolání uvedeném v příloze č. 1 k tomuto zákonu a pokud vznikla za podmínek, za nichž nemoc z povolání vzniká, a dosáhla klinického stupně závažnosti, který je jako nemoc z povolání uznáván.
Přestože nemoc z povolání je pojmem právním, sledování výskytu profesionálních onemocnění zahrnujících nemoci z povolání a ohrožení nemocí z povolání je jistým ukazatelem stavu péče o zdraví při práci. Všechna nově vzniklá a uznaná profesionální onemocnění se hlásí do Národního registru nemocí z povolání, který byl založen již v r. 1991 a navázal na dlouhodobá statistická sledování hygienické služby prakticky od 70. let minulého století.
Zákonný základ postupu při uznávání nemocí z povolání nebo ohrožení nemocí z povolání stanoví od dubna 2013 vyhláška č.
104/2012 Sb., o stanovení bližších požadavků na postup při posuzování a znávání nemocí z povolání a okruh osob, kterým se předává lékařský posudek o nemoci z povolání, a náležitosti lékařského posudku (vyhláška o posuzování nemocí z povolání), která nahradila vyhlášku č.
342/1997 Sb. Nová vyhláška č.
104/2012 Sb. značně posílila úlohu poskytovatele pracovnělékařských služeb (dříve závodní preventivní péče). Střediska nemocí z povolání uznávají tato onemocnění na základě zjištění zdravotního stavu poskytovatelem pracovnělékařských služeb, a to včetně zjištění zdravotního stavu před vznikem onemocnění a výsledků jim vyžádaných odborných vyšetření. Jde o prováděcí vyhlášku k zákonu č.
373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách.
Ministerstvo zdravotnictví navíc pravidelně vydává tzv. Metodické návody k zajištění jednotného postupu při ověřování podmínek vzniku onemocnění pro účely posuzování nemocí z povolání. Ten poslední – reflektující změny, které přineslo nařízení vlády č.
428/2025 Sb. – byl publikován ve Věstníku Mzd č. 17/2025 a je k dispozici na webových stránkách ministerstva zdravotnictví. Jde však o metodický návod pro lékaře.
Zákon č.
373/2011 Sb. upravil v souladu s mnohaletou praxí podmínky uznávání nemocí z povolání spolu s podmínkami poskytování pracovnělékařských služeb.
Vymezují se poskytovatelé pracovnělékařských služeb, kteří jsou způsobilí posuzovat a uznávat nemoci z povolání, principy k ověřování podmínek vzniku nemoci z povolání na pracovišti posuzované osoby a stanoví se forma ověření. Ověření se vydává stanoviskem, které není samostatným rozhodnutím a není samostatně přezkoumatelné.
Na základě zkušeností ze současné praxe se rovněž nově upravuje povinnost zaměstnavatele umožnit, za účelem zjištění dalších skutečností nezbytných k posouzení nemocí z povolání, provedení klinického testu nebo odebrání vzorku materiálu, a vstup na pracoviště zaměstnancům poskytovatele zdravotních služeb. Bude-li to nezbytné pro zajištění objektivity šetření a ověření podmínek vzniku nemoci z povolání, stanoví se také povinnost umožnit vstup na pracoviště i bývalému zaměstnanci.
Nemoci z povolání posuzují, uznávají a vývoj zdravotního stavu osoby s uznanou nemocí z povolání sledují poskytovatelé v oboru pracovní lékařství, kteří získali povolení ministerstva k uznávání nemocí z povolání neboli kli
