V rámci kontrolní činnosti oblastních inspektorátů práce řeší inspektoři oddělení BOZP nedostatky na straně zaměstnavatele, setkávají se však i s pochybeními na straně zaměstnanců. Kontrolovanou osobu, tj. tím, koho inspektorát pohání k zodpovědnosti, je vždy zaměstnavatel. Přitom není výjimkou, že za malérem stojí nezodpovědnost zaměstnanců. Snaha urychlit či usnadnit si práci, ať už z důvodu lepšího ohodnocení, nebo kvůli úspoře času třeba na cigaretu. V praxi by se takových situací našlo mnoho…
Inspektor BOZP se stává sběratelem příběhů a nemaje Karla Jaromíra Erbena či Boženu Němcovou, musí je vyprávět sám. Motivem budiž naděje, že čtenáře motivuje, aby se v rámci svých možností zasadil o snižování jevu zvaného „běžné porušování bezpečnosti práce“.
Začneme příběhem, na jehož konci je žena s jizvami na těle a obličeji, o jizvách na duši nemluvě.
Jizvy na těle, o duši nemluvě
V první části příběhu jsem dostal v rámci poradenství dotaz mladíka, který po dokončení školy nastoupil do svého prvního zaměstnání. Popsal, jak se od samotného nástupu do firmy setkával s porušováním bezpečnosti práce. Upozorňoval hlavně na překračování stohovatelnosti palet při skladování a na převážení nebezpečně vysokých stohů vysokozdvižným vozíkem. Jeho připomínky narážely na negativní reakci vedoucího, že přece nikdo nechce jezdit desetkrát. Ostatní zaměstnanci se přizpůsobili a nevadí jim to. Mladý muž však měl obavy, že případná škoda nebo úraz by byly hodnoceny jako jeho chyba. Práce i kolektiv se mu jinak líbily, nechtěl odejít. Dotaz směřoval na to, jak se chránit a nenechat se kvůli dohadům s vedením propustit ve zkušební době.
V odpovědi jsem upozornil, že tzv. běžné porušování bezpečnosti práce se kontrolou OIP vymýtit nedá. Uvedl jsem svou zkušenost, že jakmile na vrátnici dorazí inspektor OIP, ten samý vedoucí pracovník, který argumentoval „přece nebudeme jezdit desetkrát“, ihned nakáže vozit palety po jedné. Běžná bezpečnost práce je totiž v lidech. Zásadní vliv má už přístup majitele firmy, ale stejně tak každého jednotlivého zaměstnance, zejména na každém stupni vedení od ředitele po mistra. Pokud majitel firmy nedbá na pořádek ani ve své kanceláři a prezentuje jenom finanční výsledky, těžko bude takový člověk vyžadovat udržování volných komunikací a únikových východů. Stejně tak chování mistra ovlivňuje, jestli budou řadoví dělníci vedeni snahou provést práci rychleji za cenu riskování, nebo prostě nesleví od bezpečných pracovních postupů. O svém nesprávném jednání lidé velmi často vědí a také vědí, jak to má být správně.
Jenže ani záznam natočený jiným zaměstnancem na kameru telefonu není pro orgány inspekce práce tak snadno použitelný, jak by se mohlo zdát. V odpovědi na poradenství jsem dodal, že případem, kdy se nesprávné praktiky utajit nedají, je pracovní úraz. Po zřícení stohu palet, obvykle na některého ze zaměstnanců, se už těžko obhajuje, že stohovatelnost nebyla překročena. Doporučil jsem příslušná ustanovení zákoníku práce, komunikaci s technikem BOZP a s odbory.
Tento příběh pokračuje druhou částí. Za pár měsíců jsem dostal k šetření pracovní úraz. Několik stohů přepravních beden se zřítilo na manipulantku, která část beden odebírala elektrickým paletovým vozíkem. Zranění byla pochopitelně vážná. První železná bedna o váze několika desítek kilogramů srazila ženu na zem, následně padající kovové výrobky z beden způsobily mnoho zranění včetně proražení lebky.
Při šetření se ukázalo, že šlo o podobný případ, který popisoval tazatel v první části příběhu. Zaměstnavatel zřídil přímo ve výrobní hale operativní mezisklad. Šlo o zásobu polotovarů k opracování a shromažďování hotových výrobků tak, aby se do skladu odvážely efektivněji ve větším množství. Místo bylo řádně vyznačeno čarami na podlaze, kolem vedla rovněž řádně vyznačená a velmi frekventovaná komunikace pro pěší. Interní směrnice přikazovala dodržovat maximální výšku stohu čtyři bedny už kvůli zdvihu elektrických vozíků s ručním vedením používaných ve výrobních prostorách. Při šetření se však ukázalo, že v okamžiku incidentu bylo porušeno vše – stohy měly sedm beden místo čtyř a přesahovaly přes čáry až do komunikace pro pěší a manipulační techniku.
Bylo jasné, že stav v okamžiku pracovního úrazu nebyla náhoda, ale trpěný stav. Stohovatelnost beden jako takových překročena nebyla, zde šlo o porušení interního předpisu BOZP. Překročení hranice skladovací zóny už bylo porušením obecně závazných předpisů. Zvýšení operativní zásoby ve výrobě skutečně přinášelo manipulantům úsporu času, kterou pak mohli využít v kuřárně. Následkem jejich jednání však skončila jedna jejich kolegyně s jizvami po celém těle. Možná, že kdyby některý ze zaměstnanců na rizikový stav meziskladu upozornil a jeho vedoucí jednal, nemuselo k celé události vůbec dojít.
Kladem celé události se stalo zvýšení důrazu na dodržování nastavených pravidel a přísné kontroly „běžného porušování bezpečnosti práce“ ze strany vedení. Pokuta udělená oblastním inspektorátem práce byla, stejně jako v obdobných případech, jen nejmenší položkou mezi náklady, které firmu pracovní úraz stál.
Ještě to dolisuju…
Jedním z nejčastějších zařízení ve zpracovatelském průmyslu jsou hydraulické lisy. Od menších pro drobné výrobní a montážní práce až po slévárenské lisy kombinující tlak s teplotou. Jejich společným rysem je elektromotorický pohon a drtivá síla hydraulického pístu.
Na ochranu zaměstnanců před zraněními mysleli již před desítkami let jak tvůrci bezpečnostních předpisů, tak konstruktéři lisů. V jednoduchosti je síla, a proto základní metodou, jak přimět obsluhu k udržování rukou mimo nebezpečný prostor lisu je jeho obouruční ovládání – pokud obě ruce drží ovládací prvky, nemůže být ani jedna z nich zraněna. Podmínkou samozřejmě je, že lis je udržován v dobrém stavu, je pravidelně kontrolován podle průvodní dokumentace a je vedena provozní dokumentace.
Nejsnazší způsob, jak obouruční ovládání vyřadit a tím práci urychlit, nabízí velmi rozšířený lis CDC 2-7. Obouruční ovládání je u něj řešeno mechanickou zábranou v podobě hrazdy kolem lisovacího prostoru s namontovaným ochranným plexisklem, které navíc v okamžiku lisování chrání proti odlétnutí úlomků. Obsluha je nucena použít pro spuštění lisování obě ruce – levá ruka na hrazdě, pravá na spouštěcí páce elektrohydraulického systému. Stačí však odmontovat jediný šroubek a mechanické propojení ochranné hrazdy se spouštěcí pákou je deaktivováno. Lisař tak může lisování spouštět jen jednou rukou a tou druhou si třeba přidržovat lisovaný materiál. Z hlediska orgánů inspekce práce se jedná o nepovolený zásah do konstrukce stroje, a to dokonce zásah nejhorší – vyřazení bezpečnostního prvku z činnosti. Ať už to inspektor vyhodnotí jako neplnění povinnosti zaměstnavatele při zajištění řádného stavu používaných výrobních prostředků nebo jako porušení povinnosti organizovat práci a stanovit pracovní postupy včetně pravidelných kontrol, pokuty podle zákona o inspekci práce mohou být až 2 miliony Kč.
V praxi je totiž otázkou času, kdy při přidržování lisovaného materiálu zůstane lisařova ruka pod nástrojem. Například před pauzou, kdy kolega stojí ve dveřích, lisař zvedne hlavu a řekne: „Vydrž, jen dolisuju tuhle várku“.
Chirurgie ruky je v České republice na špičkové úrovni. Z praxe je však nutno připomenout, že dopad beranu lisu silou pouhé 2 tuny na určité části ruky nezachrání ani absolutní lékařská špička. Na konci tohoto příběhu je člověk, který byl zvyklý živit se rukama. Druhou polovinu svého pracovního života bude mít bez prstů na jedné ruce o poznání těžší.
Trvalé následky z předchozích příběhů jsou vážné. V některých případech se ale následkem „běžného porušování bezpečnosti práce“ někdo nesveze barevnou dodávkou se zvukovým a světelným doprovodem (náš lisař se dokonce proletěl vrtulníkem), ani neotestuje vymoženosti našeho zdravotnictví a nebude mít spoustu času na přemýšlení o tom, jak to příště udělat bezpečněji. Z pracoviště pojede jiným autem…
Vždycky jsme to tak dělali
Milí čtenáři, co víte o sklářství? Že je to jeden z nejvíc tradičních oborů v českých zemích? Ano, základní principy se nemění stovky let, takže na mnohé otázky bezpečáka zaměstnanci odpovídají: „Vždycky jsme to tak dělali.“ Určitě vám je ale jasné, že skláři nejsou jen ti šikovní chlapíci foukající do píšťal. Jsou to i lidé obsluhující automatizované kontinuální tavící linky, ze kterých skleněné výrobky padají po stovkách. A právě z automatizované sklárny je třetí příběh.
Pan František nastoupil do sklárny ve svých patnácti jako učeň. Od té doby uplynulo mnoho času, změnil se režim, sklárna střídala majitele, měnily se výrobky a trochu i technologie. František zůstával. Občas ho přeložili z jednoho provozu do jiného, na svém kole nicméně projížděl každý den stejnou vrátnicí. Když už pomýšlel na důchod, projel na kole vrátnicí pouze dovnitř.
Kontinuální tavící pec je monstrum, v jehož srdci z masivních šamotových cihel vzniká skleněná tavenina. Děje se tak v pánvi či vaně za vysoké teploty a vstupní surovinou je sklářský kmen. Sklářský kmen tvoří směs sklářských písků, technologických přísad a střepů, takže z obsahu železných přepravních nádob málokdo pouhým pohledem pozná, jestli z nich vzniknou legendární jablonecké korálky, okenní tabule anebo pivní lahve. Společným principem je nepřetržité zásobování pece kmenem umožňující nepřetržité vytékání taveniny do automatizovaných zařízení, například lisovacích karuselů. Je to právě kontinuita celého procesu, která maximalizuje efektivitu a využití tepelné energie. Kontinuální vana prakticky nikdy nechladne a umožňuje nepřetržitou produkci, samozřejmě pokud je stejně kontinuálně zásobována správným množstvím sklářského kmene.
K tomu slouží zakladač sklářského kmene. Jde o železný vozík se dnem ze železných lamel, který může přijet po kolejničkách nad tavící vanu a rozevřením lamel doplnit surovinu. Stačí vybavit tavící vanu snímači hladiny, které odolají teplotě 1200 stupňů, jednoduchý impuls přenést k čekajícímu vozíku dávkovače a nepřetržitá průmyslová produkce skla je na světě.
Pan František pracoval jako dohled u těchto automatizovaných linek. Technologický celek běží svým tempem, jen je občas potřeba něco seřídit, občas zamést sklářský kmen, který se po otevření dna vozíku zakladače vysype mimo tavící vanu. Nebezpečný prostor, kam automaticky a zcela nevyzpytatelně po kolejích přijíždí železný vozík, byl z obou stran zakrytý těžkými železnými pláty s držadly na jejich odejmutí. U schodiště vedoucího k onomu místu byl instalovaný rozvaděč s velkým červeným přepínačem, a ten měli chlapi na huti před každým zásahem na zařízení přepnout z automatiky na manuál, aby si vozík nejezdil, jak bylo uvedeno – nevyzpytatelně.
Věnujeme se tu „běžnému porušování bezpečnosti práce“, takže si musíme přiznat, že zkušení zaměstnanci si práci usnadňovali tím, že sejmuli kryt pouze z jedné strany a smetákem se natáhli až k protější straně zakladačové dráhy. Krátký pobyt člověka ve stísněném horkém prostoru by nebyl tolik nebezpečný, pokud by byl vypnutý automatický pojezd vozíku zakladače. Co ale odpoví bezpečákovi zaměstnanec, který je ve sklárně 45 let? „Vždycky jsme to tak dělali. Vždycky jsme to stihli.“ Ano, zaměstnanec v rozporu s předepsaným postupem automatiku dávkovače nevypnul. Těžký železný vozík se proto nečekaně automaticky rozjel a pana Františka nemilosrdně přirazil ke stěně pece a usmrtil.
Závěr
Záměrně jsem trojici příběhů poskládal v pořadí jizvy – chybějící prsty – vyhaslý život. Společným rysem je „běžné porušování bezpečnosti práce“, lidský faktor, kterému byla dána možnost stát se rozhodujícím vlivem na událost ze statistiky pracovních úrazů. Jak se bude statistika vyvíjet dál je totiž v mnoha případech na osobní zodpovědnosti konkrétních lidí od nejvyššího vedení firmy, bezpečáků s jejich poradenským statusem, vedoucích oddělení, mistrů jako garantů každodenního provozu, až po osobní zodpovědnost každého pracovníka vůči sobě a své rodině. Pokud vás zajímá konec příběhu skláře Františka, tady je: Při vyšetřování bylo řečeno, že zemřel ihned po nárazu železného vozíku do žeber. Pokud by tomu tak nebylo, bylo by příčinou smrti pomalé opékání zaklíněného těla v horkém prostředí, neboť vyprošťování trvalo dlouho. Pro jeho kolo si na vrátnici přišla jeho manželka, vlastně vdova.