Příspěvek na stáří

Dne 1. ledna 2025 byl zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění novelizován třemi zákony, a to zákonem č. 29/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, zákonem č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, zákonem č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací a o změně některých souvisejících zákonů, zákonem č. 395/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony a zákonem č. 417/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Z těchto všech uvedených novel byla pro praxi nejdůležitější novela provedená zákonem č. 417/2024 Sb. Tímto zákonem měla nová právní úprava přinést do oblasti základního důchodového pojištění zásadní parametrické úpravy a další reformní kroky, jejichž účelem je posílení jeho finanční a sociální udržitelnosti.

Prvním zásadním krokem v tomto reformním úsilí vlády bylo přijetí zákona č. 270/2023 Sb., který s účinností od 1. října 2023 přinesl úsporná opatření v oblasti valorizace důchodů a výrazné snížení motivace k odchodu do předčasného starobního důchodu.

Právní úprava obsažená v zákoně č. 417/2024 Sb. na tyto kroky navázala a přinesla soubor následujících dvanácti optimalizačních opatření:

Hlavním úkolem této novely bylo vyřešit do budoucna otázku důchodového věku. Důchodový věk každého ročníku narození je podle nové právní úpravy navázán na naději dožití 50letých osob v roce, ve kterém příslušná generace dosáhne 50 let věku. Díky tomu bude informace o důchodovém věku známa, až na první ročníky, kterých se nová úprava dotkne, alespoň 15 let před dosažením důchodového věku. Naděje dožití v 50 letech bude, stejně jako je tomu nyní, zveřejňovat Český statistický úřad. Údaj je standardně počítán pro muže a ženy. Ministerstvo práce a sociálních věcí na základě dostupných údajů stanoví naději dožití bazické generace, kterou je generace narozená v roce 1965, a každé následující generace, jak budou generace průběžně dosahovat věku 65 let. Důchodový věk každé další generace pak bude stanoven prováděcím předpisem, a to tak, aby jeho výše odpovídala 65 rokům a přírůstku naděje dožití v 50 letech mezi generací, která aktuálně dosáhla 50 let věku, a generací, která 50 let věku dosáhla v roce 2015.

Vládní návrh zákona č. 417/2024 Sb. si původně kladl za cíl zajistit, aby důchodový věk byl snížen pro dotčené pojištěnce v závislosti na délce odpracované doby v tzv. náročných profesích, které budou vymezeny v návaznosti na výkon prací zařazených na základě zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a prováděcích právních předpisů k tomuto zákonu (jedná se zejména o vyhlášku č. 432/2003 Sb., kterou se stanoví podmínky pro zařazování prací do kategorií, limitní hodnoty ukazatelů biologických expozičních testů, podmínky odběru biologického materiálu pro provádění biologických expozičních testů a náležitosti hlášení prací s azbestem a biologickými činiteli) do třetí kategorie u vybraných faktorů pracovních podmínek a do čtvrté kategorie.

Na základě poslaneckého návrhu byl však okruh dotčených pojištěnců omezen pouze na kategorii čtvrtou a z toho důvodu bylo novelizováno ustanovení § 37d zákona.

V ustanovení § 37d zákona č. 155/1995 Sb. jsou zakotvena zvláštní pravidla pro stanovení (snížení) důchodového věku pro pojištěnce v rizikovém zaměstnání a také pro zdravotnické záchranáře a členy jednotky hasičského záchranného sboru podniku.

Úprava pro zdravotnické záchranáře a členy jednotky hasičského záchranného sboru podniku byla ě do zákona zavedena již od 1. ledna 2023 zákonem č. 455/¬2022 Sb., neboť dle důvodové zprávy k tomuto zákonu jsou osoby vykonávající tyto činnosti prakticky permanentně vystaveny zvýšené psychické zátěži (stresu) a část z nich i fyzické zátěži, a je proto odůvodněno umožnit jim v závislosti na délce výkonu takové činnosti snížení jejich důchodového věku.

Výčet druhů práce (pracovních pozic), na které se vztahuje tato speciální úprava, byl uveden v odstavcích 2 a 3 a byl . Jednalo se konkrétně o:

Nárok na snížení hranice důchodového věku vznikal pouze v případě, že bylo v některé z uvedených profesí odpracováno alespoň 2 200 směn, a to buď souvisle, nebo s přetržkami. Pokud pojištěnec pracoval ve více profesích, sčítají se mu směny ze všech zaměstnání.

Směnou se podle tohoto zákona rozumí 8 hodin výkonu práce. Pojem „směna“ je tedy zcela odlišný od pracovněprávní úpravy [§ 78 písm. c) ZP], neboť tzv. náhradní doby podle § 348 ZP (překážky v práci, dovolená) se pro tyto účely nezohledňují. Význam má pouze skutečně odpracovaná doba včetně práce přesčas.

Novela č. 417/2024 Sb. provedla s účinností od 1. ledna 2025 v předmětném ustanovení celkem 4 změny.

Původní vládní návrh se měl týkat zaměstnanců zařazených do třetí a čtvrté kategorie podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Poslanecký návrh tento návrh zúžil pouze na zaměstnance zařazené do kategorie čtvrté.

Podle předkladatele návrhu změny tímto zúžením ve vymezení okruhu rizikových prací se dosáhne určité redukce případných negativních finančních dopadů spojených s rozšířením okruhu pojištěnců s nárokem na dřívější odchod do nekráceného starobního důchodu. Předpokládá se, že půjde o necelých 15 tisíc osob. Pro nárok na snížení důchodového věku bude třeba odpracovat stanovený počet směn, tj. aspoň 2 200 směn, jinak nárok na snížení důchodového věku nevznikne. Tento počet směn se týká i zdravotnických záchranářů a podnikových hasičů. Pro účely stanovení celkového počtu směn se budou sčítat směny odpracované v práci zařazené pro stanovené faktory do čtvrté kategorie a směny odpracované zdravotnickými záchranáři a podnikovými hasiči. Evidence směn a jejich vykazování bude probíhat způsobem stanoveným v zákoně o organizaci a provádění sociálního zabezpečení.

S tím bezprostředně souvisí ustanovení § 37e zákona o důchodovém věku těchto pojištěnců. Obecně platí, že základní podmínkou pro snížení důchodového věku u zaměstnanců ve čtvrté rizikové kategorii, u zdravotnických záchranářů a u podnikových hasičů je odpracování alespoň 4 400 směn v této profesi, tj. cca 20 let. Při splnění této podmínky se důchodový věk snižuje o 30 kalendářních měsíců. Při nižším počtu odpracovaných směn nárok na snížení nevznikne. Naopak při odpracování vyššího počtu směn se bude důchodový věk dále snižovat, a to vždy o jeden kalendářní měsíc za každých dalších 74 odpracovaných směn nad limit 4 400 směn.

V § 37d zákona uvedený minimální počet odpracovaných směn vychází z předpokladu, že po cca desetiletém výkonu stanoveného okruhu prací dochází ke zvýšenému opotřebení organismu, přičemž se snížení důchodového věku stanoví v pásmech vázaných na odpracování počtu směn tak, že se jedná o snížení důchodového věku o kalendářních měsíců, odpracoval-li pojištěnec 2 200 až 4 399 směn, o 30 kalendářních měsíců, odpracoval-li pojištěnec alespoň 4 400, s tím, že odpracoval-li pojištěnec v těchto zaměstnáních více než 4400 směn, přičte se k tomuto počtu kalendářních měsíců za každých dalších 74 směn odpracovaných v těchto zaměstnáních další 1 kalendářní měsíc.

Nakonec tato nová právní úprava přináší i změnu výše pojistného v ustanovení §7 zákona č. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Na zvýšených nákladech spojených s důchodovými nároky osob vykonávajících práce snižující důchodový věk budou participovat jejich zaměstnavatelé, a to prostřednictvím zvýšené sazby pojistného na důchodové pojištění. Zvýšené pojistné bude hradit zaměstnavatel, nikoliv zaměstnanec; sazba u zaměstnance se nemění.

Na úhradu zvýšených nákladů důchodového pojištění vynakládaných ze státního rozpočtu na pobírání starobního důchodu po delší dobu v důsledku nižšího důchodového věku budou zaměstnavatelé platit pojistné navyšované postupně. Z vyměřovacího základu zaměstnance ze zaměstnání, v němž se vykonávají práce nově snižující důchodový věk, bude platit zaměstnavatel pojistné na důchodové pojištění zvýšené postupně o 2, 3 a 4 procentní body, a od roku 2028 o 5 procentních bodů. Bylo proto též třeba stanovit výši vyměřovacího základu zaměstnavatele pro toto zvýšené pojistné. V případě, že zaměstnavatel zaměstnává zaměstnance vykonávající práce snižující důchodový věk i zaměstnance vykonávající jiné práce, bude mít dva vyměřovací základy a pro každý vyměřovací základ bude platit jiná sazba pojistného. Zachovává se přitom dosavadní stanovení zvýšených sazeb pro zaměstnavatele zaměstnávající zdravotnické záchranáře a podnikové hasiče z roku 2023, kdy se cílového stavu dosáhne v roce 2026

Zákon č. 324/2025 Sb. si klade za cíl doplnit systém, který byl zákonem č. 417/2024 Sb. s účinností od 1. ledna 2025 zaveden v důchodovém pojištění pro zaměstnance vykonávající rizikovou práci zařazenou do čtvrté kategorie.

Jak jsme uvedli výše, tento systém spočívá v tom, že zaměstnancům se po určitém počtu směn odpracovaných v rizikovém zaměstnání snižuje důchodový věk o 15 až 60 měsíců (§ 37e zákona o důchodovém pojištění) a zaměstnavatelům těchto zaměstnanců se stanoví povinnost platit zvýšené pojistné na sociální zabezpečení (§ 7 zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti). Také jsme si uvedli, že vládní návrh novely zákona, který byl následně přijat jako zákon č. 417/2024 Sb., původně vycházel z toho, že snížení důchodového věku v důchodovém pojištění se bude týkat nejen zaměstnanců vykonávajících rizikovou práci zařazenou do čtvrté kategorie, ale i zaměstnanců vykonávajících rizikovou práci zařazenou do třetí kategorie pro vybrané faktory pracovních podmínek a že v průběhu projednávání vládního návrhu zákona v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky však byl navržený systém omezen pouze na zaměstnance vykonávající rizikovou práci zařazenou do čtvrté kategorie s tím, že pro zaměstnance vykonávající rizikovou práci zařazenou do třetí kategorie se bude hledat řešení v rámci produktů III. penzijního pilíře.

A právě cílem tohoto zákona č. 324/2025 Sb. je přispět k tomu, aby tito zaměstnanci (tedy zaměstnanci vykonávají práci v kategorii třetí, kterým nebyl zákonem č. 417/2024 Sb. – oproti původnímu očekávání – snížen důchodový věk) na svých produktech III. penzijního pilíře nashromáždili dodatečné peněžní prostředky, z nichž by mohli financovat své životní potřeby v letech před dosažením důchodového věku v podobě tzv. předdůchodu.

V současné době je III. penzijní pilíř představován především penzijním připojištěním se státním příspěvkem (zákon č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů souvisejících s jeho zavedením) a doplňkovým penzijním spořením (zákon č. 427/2011 Sb., o doplňkovém penzijním spoření).

Do III. penzijního pilíře v širším smyslu bývají někdy zahrnovány další daňově podporované produkty spoření na stáří, jimiž jsou penzijní pojištění u instituce penzijního pojištění, soukromé životní pojištění a dlouhodobý investiční produkt, ty však tento zákon nezohledňuje.

Penzijní připojištění představuje starší systém z doby před rokem 2013, zatímco doplňkové penzijní spoření je novější systém, který funguje od roku 2013. Do penzijního připojištění již nelze nově vstupovat, ale stále ještě v něm setrvává významná část účastníků. Z penzijního připojištění lze kdykoli bezplatně přejít do doplňkového penzijního spoření.

Oběma systémům je společné, že do nich účastníci vstupují dobrovolně, na základě individuálních smluv mezi nimi a penzijní společností, bez zaměstnavatele. Účastníci svěřují penzijní společnosti peněžní prostředky v podobě příspěvků, které penzijní společnost shromažďuje v transformovaných nebo účastnických fondech a investuje je na účet účastníků podle stanovených pravidel. V obou systémech se k příspěvkům účastníka při splnění zákonem stanovených podmínek poskytuje státní příspěvek, který se však neposkytuje k příspěvkům, které za účastníka platí zaměstnavatel. V obou systémech jsou definovány podmínky, za nichž mohou účastníci čerpat ze svých prostředků jednotlivé dávky.

V obou systémech je umožněno, aby příspěvky účastníka nebo jejich část platil za účastníka jeho zaměstnavatel. Povinnost zaměstnavatele přispívat však není stanovena zákonem a záleží na rozhodnutí konkrétního zaměstnavatele, zda bude zaměstnancům na produkty III. penzijního pilíře přispívat. V některých případech může tato povinnost vyplývat z pracovních smluv, kolektivních smluv, kolektivních dohod nebo z vnitřních předpisů zaměstnavatele.

Příspěvky zaměstnavatele představují na straně zaměstnavatele náklad na dosažení, zajištění a udržení příjmů, a proto mu snižují základ daně z příjmů. Na straně zaměstnance jsou do výše 50 000 Kč ročně (spolu s dalšími daňově podporovanými produkty spoření na stáří) osvobozeny od daně z příjmů fyzických osob, čímž v tomto rozsahu snižují i vyměřovací základ zaměstnance a zaměstnavatele na pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na zdravotní pojištění.

V doplňkovém penzijním spoření existuje navíc institut tzv. předdůchodu. Jeho podstata spočívá v tom, že účastník může v době nejdříve 5 let před dosažením věku pro přiznání starobního důchodu čerpat měsíčně splátku penze při splnění stanovených podmínek. V penzijním připojištění sice nelze předdůchod čerpat, ale účastník může své prostředky z penzijního připojištění kdykoli bezplatně převést do doplňkového penzijního spoření, což mu následně umožní čerpání předdůchodu.

Podmínkou pro čerpání předdůchodu je, aby účastník dosáhl spořící doby nejméně 120 měsíců, resp. 60 měsíců u smluv uzavřených do 31. prosince 2023 (do této doby se započítává i doba účasti v penzijním připojištění), dosáhl alespoň věku, který je o pět let nižší než věk potřebný pro vznik nároku na starobní důchod z důchodového pojištění, a měl naspořenou dostatečnou částku tak, aby měsíční splátka penze činila alespoň 30 % průměrné mzdy a penze byla vyplácena nepřerušovaně alespoň po dobu dvou let. Pro posouzení nároku na penzi z doplňkového penzijního spoření se u žen při stanovení důchodového věku postupuje jako u mužů stejného data narození. S čerpáním předdůchodu jsou spojeny i výhody v systému veřejného zdravotního pojištění ( státního pojištěnce). Tyto výhody platí po dobu čerpání této dávky. V důchodovém pojištění se doba čerpání předdůchodu považuje za vyloučenou dobu pro účely výpočtu starobního důchodu do okamžiku dosažení důchodového věku potřebného pro vznik nároku na důchod.

Zákon č. 324/2025 Sb. si klade za cíl doplnit systém, který byl zákonem č. 417/2024 Sb. s účinností od 1. ledna 2025 zaveden v důchodovém pojištění pro zaměstnance vykonávající rizikovou práci zařazenou do čtvrté kategorie.

Jak jsme uvedli výše, tento systém spočívá v tom, že zaměstnancům se po určitém počtu směn odpracovaných v rizikovém zaměstnání snižuje důchodový věk o 15 až 60 měsíců (§ 37e zákona o důchodovém pojištění) a zaměstnavatelům těchto zaměstnanců se stanoví povinnost platit zvýšené pojistné na sociální zabezpečení (§ 7 zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti). Také jsme si uvedli, že vládní návrh novely zákona, který byl následně přijat jako zákon č. 417/2024 Sb., původně vycházel z toho, že snížení důchodového věku v důchodovém pojištění se bude týkat nejen zaměstnanců vykonávajících rizikovou práci zařazenou do čtvrté kategorie, ale i zaměstnanců vykonávajících rizikovou práci zařazenou do třetí kategorie pro vybrané faktory pracovních podmínek a že v průběhu projednávání vládního návrhu zákona v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky však byl navržený systém omezen pouze na zaměstnance vykonávající rizikovou práci zařazenou do čtvrté kategorie s tím, že pro zaměstnance vykonávající rizikovou práci zařazenou do třetí kategorie se bude hledat řešení v rámci produktů III. penzijního pilíře.

A právě cílem tohoto zákona č. 324/2025 Sb. je přispět k tomu, aby tito zaměstnanci (tedy zaměstnanci vykonávají práci v kategorii třetí, kterým nebyl zákonem č. 417/2024 Sb. – oproti původnímu očekávání – snížen důchodový věk) na svých produktech III. penzijního pilíře nashromáždili dodatečné peněžní prostředky, z nichž by mohli financovat své životní potřeby v letech před dosažením důchodového věku v podobě tzv. předdůchodu.

V současné době je III. penzijní pilíř představován především penzijním připojištěním se státním příspěvkem (zákon č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů souvisejících s jeho zavedením) a doplňkovým penzijním spořením (zákon č. 427/2011 Sb., o doplňkovém penzijním spoření).

Do III. penzijního pilíře v širším smyslu bývají někdy zahrnovány další daňově podporované produkty spoření na stáří, jimiž jsou penzijní pojištění u instituce penzijního pojištění, soukromé životní pojištění a dlouhodobý investiční produkt, ty však tento zákon nezohledňuje.

Penzijní připojištění představuje starší systém z doby před rokem 2013, zatímco doplňkové penzijní spoření je novější systém, který funguje od roku 2013. Do penzijního připojištění již nelze nově vstupovat, ale stále ještě v něm setrvává významná část účastníků. Z penzijního připojištění lze kdykoli bezplatně přejít do doplňkového penzijního spoření.

Oběma systémům je společné, že do nich účastníci vstupují dobrovolně, na základě individuálních smluv mezi nimi a penzijní společností, bez zaměstnavatele. Účastníci svěřují penzijní společnosti peněžní prostředky v podobě příspěvků, které penzijní společnost shromažďuje v transformovaných nebo účastnických fondech a investuje je na účet účastníků podle stanovených pravidel. V obou systémech se k příspěvkům účastníka při splnění zákonem stanovených podmínek poskytuje státní příspěvek, který se však neposkytuje k příspěvkům, které za účastníka platí zaměstnavatel. V obou systémech jsou definovány podmínky, za nichž mohou účastníci čerpat ze svých prostředků jednotlivé dávky.

V obou systémech je umožněno, aby příspěvky účastníka nebo jejich část platil za účastníka jeho zaměstnavatel. Povinnost zaměstnavatele přispívat však není stanovena zákonem a záleží na rozhodnutí konkrétního zaměstnavatele, zda bude zaměstnancům na produkty III. penzijního pilíře přispívat. V některých případech může tato povinnost vyplývat z pracovních smluv, kolektivních smluv, kolektivních dohod nebo z vnitřních předpisů zaměstnavatele.

Příspěvky zaměstnavatele představují na straně zaměstnavatele náklad na dosažení, zajištění a udržení příjmů, a proto mu snižují základ daně z příjmů. Na straně zaměstnance jsou do výše 50 000 Kč ročně (spolu s dalšími daňově podporovanými produkty spoření na stáří) osvobozeny od daně z příjmů fyzických osob, čímž v tomto rozsahu snižují i vyměřovací základ zaměstnance a zaměstnavatele na pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na zdravotní pojištění.

V doplňkovém penzijním spoření existuje navíc institut tzv. předdůchodu. Jeho podstata spočívá v tom, že účastník může v době nejdříve 5 let před dosažením věku pro přiznání starobního důchodu čerpat měsíčně splátku penze při splnění stanovených podmínek. V penzijním připojištění sice nelze předdůchod čerpat, ale účastník může své prostředky z penzijního připojištění kdykoli bezplatně převést do doplňkového penzijního spoření, což mu následně umožní čerpání předdůchodu.

Podmínkou pro čerpání předdůchodu je, aby účastník dosáhl spořící doby nejméně 120 měsíců, resp. 60 měsíců u smluv uzavřených do 31. prosince 2023 (do této doby se započítává i doba účasti v penzijním připojištění), dosáhl alespoň věku, který je o pět let nižší než věk potřebný pro vznik nároku na starobní důchod z důchodového pojištění, a měl naspořenou dostatečnou částku tak, aby měsíční splátka penze činila alespoň 30 % průměrné mzdy a penze byla vyplácena nepřerušovaně alespoň po dobu dvou let. Pro posouzení nároku na penzi z doplňkového penzijního spoření se u žen při stanovení důchodového věku postupuje jako u mužů stejného data narození. S čerpáním předdůchodu jsou spojeny i výhody v systému veřejného zdravotního pojištění ( státního pojištěnce). Tyto výhody platí po dobu čerpání této dávky. V důchodovém pojištění se doba čerpání předdůchodu považuje za vyloučenou dobu pro účely výpočtu starobního důchodu do okamžiku dosažení důchodového věku potřebného pro vznik nároku na důchod.

Nový zákon definuje pojem „produkt na stáří“ jako penzijní připojištění se státním příspěvkem podle zákona upravujícího penzijní připojištění se státním příspěvkem a doplňkové penzijní spoření podle zákona upravujícího doplňkové penzijní spoření. Jiné investiční produkty zákon nezohledňuje.

Pojem produkt spoření na stáří má význam pro určení rozsahu produktů, na které bude mít zaměstnavatel povinnost při splnění stanovených podmínek povinný příspěvek platit.

Stanoví se, aby se povinnost zaměstnavatele platit povinný příspěvek týkala pouze penzijního připojištění a doplňkového penzijního spoření. Toto řešení je odůvodněno tím, že jde o dva vysoce regulované produkty, v nichž je již podle stávající právní úpravy umožněno placení příspěvku zaměstnavatelem a v případě doplňkového penzijního spoření také čerpání tzv. předdůchodu, čehož mohou po převodu prostředků do doplňkového penzijního spoření využít i účastníci penzijního připojištění. Právní úprava tento postup již delší dobu umožňuje a v praxi je využíván.

Pojem produkt spoření na stáří je již zaveden pro účely daní z příjmů, kde je ovšem jeho rozsah širší, neboť zahrnuje i penzijní pojištění u instituce penzijního pojištění, soukromé životní pojištění a dlouhodobý investiční produkt. Rozdílný rozsah obou definic však nepředstavuje problém, protože každá z nich je zavedena pro jiný účel.

Zákon definuje pojem „riziková práce“ práci, která je podle právních předpisů upravujících ochranu veřejného zdraví zařazena do třetí kategorie pro faktory pracovních podmínek vibrace, zátěž chladem, zátěž teplem nebo celková fyzická zátěž, jde-li o zátěž při dynamické fyzické práci vykonávané velkými svalovými skupinami.

Kategorizaci prací upravuje ustanovení § 37 a násl. zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a vyhláška č. 432/2003 Sb., kterou se stanoví podmínky pro zařazování prací do kategorií, limitní hodnoty ukazatelů biologických expozičních testů, podmínky odběru biologického materiálu pro provádění biologických expozičních testů a náležitosti hlášení prací s azbestem a biologickými činiteli.

Podle této vyhlášky se za práce kategorie třetí považují práce, při nichž jsou překračovány hygienické limity, a práce naplňující další kritéria pro zařazení práce do kategorie třetí podle přílohy č. 1, přičemž expozice fyzických osob, které práce vykonávají, není spolehlivě snížena technickými opatřeními pod úroveň těchto limitů, a pro zajištění ochrany zdraví osob je proto nezbytné využívat osobní ochranné pracovní prostředky, organizační a jiná ochranná opatření, a dále práce, při nichž se vyskytují opakovaně nemoci z povolání nebo statisticky významně častěji nemoci, jež lze pokládat podle současné úrovně poznání za nemoci související s prací.

Vyhláška rozeznává celkem 13 rizikových faktorů – prach, chemické látky a směsi, hluk, vibrace, neionizující záření, fyzická zátěž, pracovní poloha, zátěž teplem, zátěž chladem, psychická zátěž, zraková zátěž, práce s biologickými činiteli a práce ve zvýšeném tlaku vzduchu.

V případě zákona o příspěvku na stáří se však jedná pouze o práce třetí kategorie pro faktory pracovních podmínek vibrace, zátěž chladem, zátěž teplem nebo celková fyzická zátěž, jde-li o zátěž při dynamické fyzické práci vykonávané velkými svalovými skupinami (fyzická zátěž je totiž vyhláškou definována i pro práci malými svalovými skupinami).

Práce s vibracemi zařazené do kategorie třetí zahrnují činnosti, při kterých jsou překračovány hygienické limity. Způsob přenosu vibrací na lidské tělo definuje i přípustné expoziční limity pro vibrace přenášené na ruce, vibrace přenášené zvláštním způsobem (způsobující intenzivní kmitání v horní části páteře a hlavy) a celotělové vibrace, jak je uvedeno v nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Osoby, které tuto práci vykonávají, musí používat OOPP, které však neposkytují dostatečnou ochranu. Celkové vibrace přenášené na sedící či stojící osobu z vibrujícího sedadla nebo plošiny způsobují rezonance části těla nebo tkání, zvýšené napětí svalů udržujících tělo ve stabilní poloze a mají velmi nepříznivý vliv na páteř. Celkové vertikální vibrace o frekvenci nižší než 1 Hz, zejména pak o kmitočtu 0,3 až 0,6 Hz, způsobují kinetózy. Místní vibrace přenášené na ruce při práci s vibrujícími nástroji jsou nejčastější a z hlediska zdravotního také nejzávažnější. Způsobují poškození kostí, kloubů, šlach, svalů, dále onemocnění cév a postižení nervů.

Zátěž teplem při práci je určena množstvím metabolického tepla vznikajícího svalovou prací a faktory pracovních podmínek, kterými se rozumí teplota vzduchu, výsledná teplota kulového teploměru, operativní teplota, rychlost proudění vzduchu a relativní vlhkost vzduchu, jak definuje nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany při práci. Profese zařazené do kategorie třetí pro faktor zátěže teplem zahrnují činnosti, při kterých jsou osoby na nevenkovním nebo venkovním pracovišti v charakteristické směně trvale vystaveny zátěži teplem vyšší, než je maximální přípustná teplota. Tato míra zátěže již vyžaduje ochranu zdraví osob v rámci dodržování dlouhodobě a krátkodobě přípustné doby práce ve směně, režimu střídání práce a bezpečnostních přestávek. Intenzivní fyzická práce v teplotách mimo maximální povolené limity je pro organismus nesnesitelná, nebezpečná a může způsobit méně či více rozsáhlé zdravotní komplikace, popřípadě smrt. Zvýšená teplota nad 38 °C má za následek hypotermii (přehřátí).

Při dlouhodobém působení diskomfortu prostředí se funkce termoregulačního systému může zlepšit a dochází tak k adaptaci, zejména prostřednictvím zvýšeného pocení. Pokud však nejsou ztracené tekutiny průběžně nahrazovány, dochází ke snížení objemu krve. Klesá srdeční výkon, snižuje se průtok krve ledvinami a játry, což je součást centrálních regulačních opatření kardiovaskulárního systému. Zmenšuje se i průtok krve činnými svaly a plícemi. Snižuje se sycení krve kyslíkem, zhoršuje se nervosvalová koordinace. Negativně je ovlivněna i činnost centrální nervové soustavy. Jedním z projevů, zejména v zotavné fázi po tělesné zátěži, je snížená tvorba moči. V potu se ztrácí nejen voda, ale i minerální látky. Vnějším projevem dehydratace organismu a přehřátí jsou křeče, průjmy, bolesti hlavy, ztráta orientace, nekoordinované chování, pokles pracovního výkonu a jeho kvality. Nebezpečí může individuálně nastat již při teplotách prostředí nad 28 °C, vyslovené riziko je při teplotách 36 °C a vyšších.

Kritéria pro zařazení do kategorie třetí jsou uvedena v bodu 8 přílohy č. 1 vyhlášky č. 432/2003 Sb. Do třetí kategorie se zařazuje práce, při níž jsou osoby na nevenkovním nebo na venkovním pracovišti v charakteristické směně exponovány zátěži teplem vyšší, než je maximální přípustná teplota stanovená pro kalendářní rok právním předpisem upravujícím podmínky ochrany zdraví při práci, a míra této zátěže již vyžaduje k ochraně zdraví osob v rámci dodržování dlouhodobě a krátkodobě přípustné doby práce ve směně režim střídání práce a bezpečnostní přestávky

Zátěž chladem představuje faktor pracovních podmínek, který může mít vliv na zdraví pracovníků. Podle § 6 nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, může být zaměstnanec exponován zátěži chladem jen tehdy, vykonává-li práci odpovídající energetickému výdeji 106 W.m-2 a vyššímu na nevenkovním pracovišti, na němž musí být udržována operativní nebo výsledná teplota jako technologický požadavek nižší, než je minimální teplota upravená v příloze č. 1 k tomuto nařízení, nebo vykonává-li práci na venkovním pracovišti s korigovanou teplotou vzduchu 4 °C a nižší, nebo v případě zdolávání mimořádných událostí.

Profese zařazené do třetí kategorie pro faktor zátěž chladem s sebou nesou zdravotní problémy s vystavením nízkým teplotám. Dlouhodobá zátěž chladem může mít negativní dopad na zdraví zaměstnanců. Nízké teploty způsobují širokou škálu zdravotních potíží, jako jsou omrzliny, snížená a s tím související náchylnost k infekcím, kardiovaskulární problémy v důsledku zúžení cév, dále zvýšené riziko pádů a úrazů a psychické problémy.

Kritéria pro zařazení do kategorie třetí jsou uvedena v bodu 9 přílohy č. 1 vyhlášky č. 432/2003 Sb. Do třetí kategorie se zařazuje práce vykonávaná po dobu delší než 4 hodiny za směnu v prostorách s udržovanou teplotou nezbytnou k vytvoření a udržení standardizovaných tepelně-vlhkostních podmínek pro ochranu výroby, výrobku nebo produktu nebo na venkovním pracovišti v charakteristické směně, která je nižší než + 4 °C

Celková fyzická zátěž se posuzuje z hlediska energetické náročnosti práce pomocí hodnot energetického výdeje a pomocí hodnot srdeční frekvence. Tato zátěž ovlivňuje zejména pohybový systém, kardiovaskulární a dýchací systém.

Zaměstnanci, kteří se během práce pohybují neustále, vykonávají fyzicky náročnou práci, jsou vystaveni riziku ohrožení zdraví, jako je například vznik muskuloskeletálních onemocnění a jiné. Při dlouhodobé fyzické zátěži dochází k svalové únavě, dále především k bolestem svalů, sníženému výkonu, celkovému pocitu únavy až vyčerpání. Opakovaná fyzická zátěž způsobuje opotřebení kloubů a zvyšuje riziko zranění. Při nadměrné fyzické zátěži dochází k zatížení srdce a cév, což má za následek zvýšené riziko srdečních chorob a hypertenze.

Hygienické limity celkové fyzické zátěže jsou stanoveny pro energetický výdej směnové průměrné, směnové přípustné, roční a minutové přípustné, a také pro hodnoty srdeční frekvence průměrné, nejvyšší přípustné a zvýšené nad výchozí hodnotu přepočtené na osmihodinovou směnu jsou upraveny podle věku a pohlaví v nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci. Kritéria pro zařazení do kategorie třetí jsou uvedena v bodu 6 přílohy č. 1 vyhlášky č. 432/2003 Sb. Do třetí kategorie se zařazují práce, při nichž jsou překračovány kriteriální hodnoty pro zařazení do druhé kategorie.

Klíčovým ustanovením nového zákona je ustanovení zakotvující povinnost zaměstnavatele platit povinný příspěvek na zaměstnancův produkt spoření na stáří.

Výše povinného příspěvku závisí na počtu směn výše uvedené rizikové práce odpracovaných v příslušném rozhodném období (kalendářním měsíci) a na výši dosaženého vyměřovacího základu. Počet odpracovaných směn rizikové práce se zohledňuje pomocí pásem, což má za cíl maximálně zjednodušit způsob výpočtu.

Neodpracuje-li zaměstnanec v kalendářním měsíci alespoň 3 směny rizikové práce, právo na povinný příspěvek mu vůbec nevznikne. Odpracuje-li zaměstnanec alespoň 3 směny rizikové práce, ale méně než 11 směn rizikové práce, vznikne mu právo na povinný příspěvek ve snížené sazbě 3 % z vyměřovacího základu. Odpracuje-li zaměstnanec alespoň 11 směn rizikové práce, vznikne mu právo na povinný příspěvek v plné sazbě 4 % z vyměřovacího základu.

Plná sazba ve výši 4 % z vyměřovacího základu vychází z toho, že v důchodovém pojištění platí zaměstnavatel za zaměstnance vykonávající rizikovou práci zařazenou do čtvrté kategorie pojistné na sociální zabezpečení zvýšené o 5 procentních bodů. Zatížení zaměstnavatele v případě zaměstnanců vykonávajících rizikovou práci zařazenou do třetí kategorie je tedy nižší, neboť musí platit, že s menším rizikem jsou spojeny nižší náklady.

Není vyloučeno, aby zaměstnavatel platil zaměstnancům vyšší příspěvek na produkty spoření na stáří, než požaduje nová právní úprava. Může tak činit čistě dobrovolně, nebo může taková povinnost vyplývat z pracovní smlouvy, kolektivní smlouvy, kolektivní dohody nebo z vnitřního předpisu zaměstnavatele. Část takto placeného příspěvku, která převyšuje výši podle navrženého zákona, však nemá povahu povinného příspěvku ve smyslu nové právní úpravy.

Směny, které trvají delší nebo kratší dobu než 8 hodin, se zohledňují poměrně tak, že za každou započatou hodinu takové směny se do celkového počtu směn započítá jedna osmina směny. To však platí pouze za předpokladu, že směna jako celek je podle definice vyhodnocena jako směna rizikové práce, tedy že v ní je riziková práce vykonávána alespoň po její převážnou část.

Povinný příspěvek je splatný do konce prvního kalendářního měsíce následujícího po skončení rozhodného období (kalendářního měsíce), v němž byla riziková práce vykonávána. Např. je-li rozhodným obdobím, v němž byla vykonávána riziková práce, únor, je povinný příspěvek splatný do 31. března. Není nutné vázat splatnost povinného příspěvku na splatnost mzdy nebo platu, protože povinný příspěvek plní ve srovnání se mzdou nebo platem jinou funkci. Není však vyloučeno, aby si zaměstnanec a zaměstnavatel sjednali dřívější splatnost povinného příspěvku.

Povinnost zaměstnavatele zaplatit povinný příspěvek na zaměstnancův produkt spoření na stáří se aktivuje pouze tehdy, jestliže zaměstnanec právo na povinný příspěvek u zaměstnavatele uplatní.

Toto řešení vychází z toho, že III. penzijní pilíř je dobrovolným systémem. Záleží na rozhodnutí zaměstnance, zda vůbec má sjednáno penzijní připojištění nebo doplňkové penzijní spoření. Aktivní krok ze strany zaměstnance je nutný také z toho důvodu, že bez něj zaměstnavatel neví, u které penzijní společnosti má zaměstnanec penzijní připojištění nebo doplňkové penzijní spoření, a nezná ani další údaje, které jsou nezbytné pro zaplacení povinného příspěvku.

Oznámí-li zaměstnanec zaměstnavateli, že uplatňuje právo na povinný příspěvek, začíná prvním dnem následujícího kalendářního měsíce běžet první rozhodné období, za které se posuzuje odpracování stanoveného počtu směn rizikové práce a zjišťuje vyměřovací základ, z něhož se vypočítává výše povinného příspěvku. Povinný příspěvek je potom splatný do konce následujícího kalendářního měsíce po skončení rozhodného období. Oznámí-li tedy zaměstnanec např. 20. ledna, že uplatňuje právo na povinný příspěvek, je prvním rozhodným obdobím měsíc únor a první povinný příspěvek je splatný do 31. března.

Pro praxi je však důležité přechodné ustanovení, které pamatuje na situaci, kdy zaměstnanec ke dni nabytí účinnosti zákona (1. ledna 2026) již rizikovou práci vykonává. V takovém případě vůči němu nemůže zaměstnavatel splnit informační povinnost podle § 5, neboť ta vyžaduje informovat zaměstnance před tím, než začne vykonávat rizikovou práci. Vzhledem ke smyslu informační povinnosti je přesto žádoucí, aby byla splněna i vůči stávajícím zaměstnancům. Proto přechodné ustanovení stanoví v tomto případě zvláštní lhůtu 15 dní ode dne nabytí účinnosti zákona. Lhůta 15 dní má za cíl, aby zaměstnanec byl o možnosti uplatnit právo na povinný příspěvek informován ještě v témže měsíci, v němž zákon nabude účinnosti, a zároveň mohl ještě v témže měsíci toto právo uplatnit tak, aby prvním rozhodným obdobím byl již následující kalendářní měsíc.