Zamyšlení nad pojmem "Bezpečnost při práci"

Proč se zabývat bezpečností práce?

Možné následky nebezpečného chování představují nemalé ztráty jak pro postiženého a jeho rodinu, tak pro stát. Kladou vysoké nároky na zdravotnictví a sociální služby. Průměrné ztráty a náklady na jeden úraz byly v minulosti pravidelně zjišťovány a rostou až do milionových hodnot. U nás bohužel na rozdíl od minulosti a praxe mnoha států nemáme úrazové pojišťovny, které by zajišťovaly a hradily zdravotní péči, vč rehabilitace a opětovného začlenění do pracovního procesu. Proto není možné určit přesné náklady.

„Bezpečnost práce“ není jednoduché zajišťovat. Zákon č. 309/2006 Sb. stanoví požadavky na odbornou a zvláštní odbornou způsobilost osob pro provádění úkolů v hodnocení a prevenci rizik možného ohrožení života nebo zdraví zaměstnance. Obávám se, že tato činnost je u nás poněkud podceňována. Neexistuje „univerzální“ bezpečnostní technik. Výuce směřující k bezpečné práci je zapotřebí věnovat dostatečnou péči na školách všech stupňů. Tento požadavek je uveden v Národní politice bezpečnosti a ochrany zdraví při práci přijaté Usnesením vlády ČR č. 475 ze dne 19. 5. 2003 a následně rozpracovaném v Národním akčním programu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci pro příslušné roky. (Počátkem tohoto století byl svazem úrazových pojišťoven v Kanadě zahájen „on line“ - bohužel až po drastickém úraze mladistvého z okolí ministra práce – projekt „Safety passport“ pro všechny učně a studenty. Jeho absolvování bylo značnou výhodou při hledání budoucího zaměstnání. Jen o málo později zahájila obdobný program rakouská úrazová pojišťovna AUVA, ale přímo ve školách a učilištích. Předcházelo tomu masivní vzdělávání učitelů.)

Uměl bych já definovat pojem „Bezpečnost při práci“?

Poznatky, které mohu uvést k danému tématu. Je možné stanovit kdy se tento pojem u nás začal používat a v jaké souvislosti?

Pomineme-li Jihlavské a Kutnohorské horní právo, vč. pozdějších modifikací, lze za první obecné ustanovení k ochraně života a zdraví považovat ustanovení § 1157 Císařského patentu č. 946/1811Sb. zák. soud, Obecný zákoník občanský. „Zaměstnavatel je povinen služební úkony upraviti tak a v příčinné místnosti a nářadí, jež má opatřiti nebo jež opatřil, na vlastní náklad pečovati o to, aby byly chráněny život a zdraví zaměstnaného, pokud je to možno podle povahy služby atd.“

Hovoří se zde tedy o ochraně života a zdraví. Podobně, použijeme-li seznam předpisů, zrušených v souvislosti s přijetím vyhlášky č. 48/1982 Sb., najdeme zde pouze jeden předpis z období před druhou světovou válkou, používající pojem „bezpečnost“. (nařízení c.k. místodržitele pro Čechy ode dne 30.května č. 10103 č. 28/1892 Zákoníku zemského království Českého, jež se týče opatření bezpečnostních k ochraně dělníků zaměstnaných na věžích, střechách, ve studních atd.)

Zdá se tedy, že pojem „bezpečnost práce“ se začal samostatně všeobecně v našich předpisech samostatně používat až v padesátých letech minulého století. Patrně se jednalo o zjednodušení a zdůraznění zaměření opatření pouze na ochranu zdraví před „mechanickým poškozením“ (velmi zjednodušeno). Domnívám se ale, že dávno předtím se pojem „bezpečnost práce“ začal objevovat současně s pojmem „bezpečnost technických zařízení“ – viz např tzv. Kotelní zákon (č. 112/1871). Vždyť toto spojení je uvedeno i v zák. č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce (předmětem dozoru byla kontrola dodržování předpisů k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení).

Za jakých podmínek probíhá jakákoliv pracovní činnost? Vždy je to v systému „Člověk – Stroj – Pracovní prostředí“.

Přestože reakce na některé negativní vlivy pracovního procesu spojené s prací a obsluhou pracovních strojů na lidský organismus se objevily už na počátku třicátých let (např. Chaplinova „Moderní doba“), ochrana zdraví se objevovala vždy v souvislosti s „bezpečností práce“ (viz např. budovatelský film „Pan Novák“ z roku 1949, ve hvězdném obsazení, instruktáž hlavních hrdinů pro obsluhu kovoobráběcího stroje, výhradně z hlediska ochrany před úrazem). (Živnostenská inspekce, která dozírala také na plnění předpisů BOZP ukončila činnost až k r. 1952, takže lze předpokládat, že se jednalo o zaběhnutý způsob.)

Později se v souvislosti s „bezpečností práce“ začaly objevovat i požadavky na ochranu pracovního a později životního prostředí. V nedávné minulosti se přidaly ještě požadavky na pohodu při práci a později soulad pracovního a rodinného života. (V této souvislosti bych rád zmínil, že při návštěvě Švédska nám na inspekci práce prozradili, že jejich výzkum neprokázal, že by se „dobré návyky“ z pracovního prostředí přenášely i na činnosti doma.) Ovšem nadále se začal důsledně používat termín „bezpečnost a ochrana zdraví při práci. Účastník pracovně právního vztahu u nás je zaměstnanec a zaměstnavatel. Proto je u nás nutno na požadavky Bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (BOZP) odkazovat v dalších právních předpisech kde je to potřebné, na příslušná ustanovení zákoníku práce. (Např. ve Francii, kde používají Kodex práce, se hovoří obdobně o zaměstnancích a zaměstnavatelích, pouze v otázkách BOZP o pracovnících, tedy těch, kteří pracují, bez ohledu na právní vztah k prováděné práci. Zejména v severských státech platí Zákon o pracovním prostředí, který se vztahuje na úplně všechny činnosti kdy vzniká přidaná hodnota.)

Při té příležitosti bych rád zmínil skutečnost, že až do konce osmdesátých let byly na Inspektorátech bezpečnosti práce oddělení „Mimopracovních úrazů“, kde byly shromažďovány údaje o úrazech, ke kterým došlo mimo pracovně právní vztah zraněného, ale mohly se vztahovat ke konkrétní pracovní činnosti. Celostátně pak byly zveřejňovány informace a navrhována opatření.

Změny a rozšíření pojmu BOZP reflektuje i systém inspekce práce ve všech státech EU, kdy definují pojem „inspekce práce“, a předpokládají další rozšíření jejího obsahu. (O Inspekci práce ve všech zemích EU se zmiňuji proto, že všechny čtyři základní svobody, na kterých je EU založena, úzce s BOZP souvisí a je nutno vytvořit v každém členském státu obdobné podmínky.) Inspekce práce je v EU zvláštní druh kontroly, na který jen s velkými obtížemi lze uplatnit obecné požadavky na kontrolní činnosti, případně jen s omezenými výsledky. Proto i náš zákon č. 174/1968 Sb., důsledně používal pojem „dozor“. (Při provádění kontroly podle příslušných zákonů nelze mimo jiné, zajistit při daných kapacitách požadovanou periodicitu inspekčních návštěv všech existujících podniků – např. v Dánsku jedenkrát za tři roky.)

Jeden z poradních výborů Evropské komise (SLIC – Senior Labour Inspection Committee) proto zpracoval a schválil tzv. Obecné zásady pro inspekci práce, ve vztahu k ochraně zdraví a bezpečnosti na pracovištích.

Inspekce práce probíhá v neopakovatelném okamžiku, ve kterém se střetává právo, technika a technologie, politická, sociální a ekonomická realita. Inspekce práce je považována za multidimenzionální aktivitu, která má politický, ekonomický kulturní a sociální kontext, jakož i technický, medicínský a právní stav. Úkolem inspekce práce je zavádět, prosazovat, případně vynucovat plnění práva EU v oblasti BOZP.

U nás se nepodařilo sjednotit inspekční činnost v oblasti „Bezpečnosti práce“ a „Ochrany zdraví při práci“, což považuji za velkou škodu. Možná, že je to nepochopením kompetencí jednotlivých inspekčních orgánů. Považuji to za škodu, protože jednak znám inspektorku, která na inspektorát práce přešla od orgánu ochrany zdraví, její pohled na věc byl mnohem komplexnější a její závěry, aniž by překračovala kompetence dané zákonem, mnohem cílenější na odstranění zjištěných nedostatků, dále se ukázala efektivita společných kontrol s orgány ochrany zdraví při plnění požadavků kampaní organizovaných buď Evropskou Agenturou pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci v Bilbau, nebo SLIC (to však byly v porovnání k počtu inspekcí jen ojedinělé případy). Dále se zcela jednoznačně prokázalo zjednodušení inspekcí, zlevnění činnosti a zefektivnění ve státech, které integrovanou inspekci zavedly (až počátkem tohoto století např Belgie, nebo zcela nedávno Maďarsko).

Definice Bezpečnosti práce u nás.

V roce 1965 byl schválen zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce. Tam byla uložena povinnost vytvářet „...pracovní podmínky, které umožňují, aby výkon práce byl kvalitní, hospodárný a bezpečný…“.

Jen tři roky poté byl přijat zákon č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce a technických zařízení.

Český úřad bezpečnosti práce v mezích své územní působnosti:

1. provádí výzkum na úseku bezpečnosti práce a technických zařízení,
2. vydává v dohodě s příslušnými orgány a organizacemi předpisy k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení, o evidenci a registraci pracovních úrazů a o hlášení provozních nehod (havárií) a poruch technických zařízení,
3. určují, která technická zařízení se považují za vyhrazená.

Současný zákoník práce, zák. č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stanoví požadavek: „Zaměstnavatelé jsou povinni vytvářet zaměstnancům pracovní podmínky, které umožňují bezpečný výkon práce, a v souladu se zvláštními právními předpisy zajišťovat pro zaměstnance pracovnělékařské služby“.

Bezprostředně po účinnosti zákona o státním odborném dozoru nad bezpečností práce a technických zařízení byl přijat a vstoupil v účinnost zákon č. 2/1969 Sb., zákon České národní rady o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky. Zde v kompetencích Ministerstva práce a sociálních věcí bylo pouze stanoveno, že Ministru práce a sociálních věcí je podřízen Český úřad bezpečnosti práce.

Ministerstvo zdravotnictví nemá ochranu veřejného zdraví v kompetenci. Ta byla vymezena v zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Dále bylo řízení bezpečnosti práce, pokud se týká ústředních orgánů státní správy zajímavé:

• Zákonem č. 60/1988 Sb., bylo zřízeno Ministerstvo zdravotnictví a sociálních věcí a ČUBP mu byl podřízen.
• Zákonem č. 203/1990 Sb. bylo zřízeno MPSV, ČÚBP podřízen ministrovi.
• Zákonem č. 575/1990 Sb. se ČÚBP stal ústředním orgánem státní správy.
• Zákonem č. 474/1992 Sb. se kompetence MZ rozšiřují o „ochranu veřejného zdraví“.
• Zákonem č. 47/1994 Sb. byl ČÚBP opět podřízen MPSV. Ministerstvo práce a sociálních věcí může stanovit pro všechny organizace a fyzické osoby provozující podnikatelskou činnost, které jsou v působnosti orgánů a organizací státního odborného dozoru (§ 3), vyhláškou bližší podmínky týkající se bezpečnosti práce, bezpečnosti technických zařízení, evidence a registrace pracovních úrazů, hlášení provozních nehod (havárií) a poruch technických zařízení. Ministerstvo práce a sociálních věcí určuje vyhláškou, která technická zařízení se považují za „vyhrazená". Tento stav podřízenost ČÚBP, resp. SÚIP ministerstvu, prakticky platí dodnes.

Vyhláška č. 48/1982 Sb.

Český úřad bezpečnosti práce definoval v příloze své vyhlášky č. 48/1982 Sb. (vydané na základě zákonného zmocnění), kterou se stanoví základní požadavky k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení takto: bezpečnost práce (bezpečnost při práci) je stav pracovních podmínek zabraňující působení nebezpečných a škodlivých činitelů pracovního procesu na osoby.

Encyklopedie BOZP na stránkách BOZPinfo definuje uvedený pojem takto: „Bezpečnost práce je obor, který se zabývá technickými, technologickými, organizačními, výchovnými a jinými opatřeními, jejichž cílem je vytvoření takového pracoviště, pracovního prostředí a práce, ve které nebude docházet k pracovním úrazům. Bezpečnost práce, resp. bezpečnost při práci je stav pracovních podmínek zabraňující působení nebezpečných činitelů pracovního procesu na zaměstnance, popř. další osoby. Bezpečnost práce je zajišťována zejména stanovením a dodržováním požadavků na pracoviště (uspořádání, vybavení) a pracovní prostředí, bezpečnosti technických zařízení (včetně jejich používání), vhodnou organizací práce, vhodnými technologickými a pracovními postupy (včetně zakázaných manipulací), požadavky na zdravotní a odbornou způsobilost zaměstnanců.“

Tato definice evidentně vychází z předchozí definice ČÚBP.

Zhodnocení

Bezpečnost práce by tedy mohlo být vytvoření takového systému, kdy nemůže dojít k poškození zdraví, nebo smrti pracovníka nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Takový stav je ale prakticky nedosažitelný (je to pochopitelně velmi zjednodušené a může nastat mnoho výjimečných situací. Mnohé státy pod tento pojem dokonce zahrnují i možné poškození zdraví veřejnosti, konkrétní pracovní činností).

Proto jsem přesvědčen, že z obecného pohledu bych samostatný pojem „Bezpečnost práce“ neuměl jednoduše definovat. Jedná se vždy, v každém okamžiku o nedílnou součást ochrany zdraví před negativními následky pracovní činnosti, požadavky se mohou průběžně měnit, a záleží vždy na úhlu pohledu všech účastníků konkrétního pracovního procesu.

Vrátíme-li se zpět k úvodu článku, možná, že by vzhledem k datům uvedeným ve zmíněných článcích Ing. Dušátka, bylo možné expresivně definovat bezpečnost práce jako to „co je v některých podnicích podceňováno do doby, než dojde k závažné nehodové události“ (potom jsou obvykle vydány nemalé prostředky, zejména na služby advokátů, které často převyšují dosavadní úspory v opatřeních na prevenci).

Z těchto důvodů jsem přesvědčen, že o bezpečnosti práce je třeba soustavně diskutovat nejen odbornou, ale i laickou veřejností, všemi, kterých se týká, zaměstnavateli, kteří na prevenci vydávají prostředky, pracovníky, ale i veřejností, která může být prací kohokoliv ohrožena jak mechanicky, tak ale také chemickými, nebo biologickými látkami.

POUŽITÁ LITERATURA:

Prof. Makarius R. Z dějin královské, císařské a státní báňské správy. Ostrava, 2004.

Císařský patent č. 946/1811 Sb. zák. soud, Obecný zákoník občanský.

Sbírka zákonů ČR.

Encyklopedie BOZP na stránkách VÚBPinfo.

Archiv autora.