Článek pojednává o současných přístupech užívaných pro hodnocení spolehlivosti lidského činitele (faktoru) v pracovním systému, o interakci jednotlivých prvků pracovního systému a o jejich možném negativním ovlivnění spolehlivosti lidského činitele. Posuzování spolehlivosti lidského činitele zahrnuje hodnocení celého spektra vlivů, které pak v souhrnu ovlivňují výsledný výkon člověka. Na závěr je uvedena jednoduchá metoda pro odhad chyb v pracovním procesu s příkladem.
Pojem lidský činitel (faktor), (dále jen lidský činitel – LČ), se v odborných pracích i publikacích určených pro laickou veřejnost objevuje stále častěji. Poprvé byl však tento termín definován v polovině 40. let 20. století, v době, kdy vznikala nová vědní disciplína – ergonomie. Od té doby uplynulo mnoho času a celá řada pojmů postupně „zlidověla“, aniž by často jejich uživatelé znali jejich pravý či plnohodnotný význam. Je třeba ještě dodat, že dokonce ani mezi odborníky nepanuje jednoznačná terminologická shoda, a tak se nezřídka můžeme setkávat s celou řadou variantních pojmů s týmž praktickým významem.
Spolehlivost lidského činitele je jedním z rozhodujících faktorů limitujících celkovou spolehlivost pracovního systému. Za pracovní systém se považuje (podle ČSN EN 614-1 +A1) systém zahrnující aktivitu člověka s pracovními prostředky (objekty, zařízeními) za daných okolních podmínek. V praxi jednoduše hovoříme o fázích provozu zařízení, vnímána jako nejdůležitější etapa v životním cyklu tohoto zařízení, kde se uplatňuje vliv lidského činitele. Lidský činitel je zpravidla spojován s případy, kdy lidské selhání je považováno za příčinu závažných nehod či havárií. Přes tyto skutečnosti, které nás mohou poučit, však přetrvává přesvědčení, že spolehlivost a bezpečnost pracovního systému (zařízení) je dostatečně zajištěna. Tento pocit sebeuspokojení často vyplývá z přesvědčení, že 1) existuje dostatečné množství podrobných předpisů stanovujících požadavky na bezpečný výkon pracovních činností, 2) v podnicích jsou zavedeny postupy správné praxe, a 3) je prováděna průběžná kontrola a dozor. Samozřejmě se jedná o důležité zásady, ale z hlediska zachování spolehlivosti a bezpečnosti pracovního systému zůstává klíčová role pracujícího člověka, která však ne vždy je dostatečně oceněna.
Ačkoli se problematika spolehlivosti pracovního systému řadí do oboru ergonomie, přes to lze v současnosti pozorovat, že ergonomické pojetí je tomuto fenoménu dnes již „těsné“. Návaznosti na tuto problematiku lze nalézat v dalších vědních oborech. S ohledem na vývoj v oblasti lidského činitele se dá říci, že existují tři hlavní proudy, kde se tento fenomén uplatňuje nejvýrazněji. Je to: (1) bezpečnost provozu jaderných zařízení, (2) bezpečnost provozu chemických technologií s rizikem vzniku závažné havárie a (3) bezpečnost v dopravě. Kromě toho se vyvíjejí také odvětví, která všechny tři zmíněné proudy horizontálně protínají. Jedná se především o ergonomii, psychologii, resp. psychologii práce, funkční bezpečnost, bezpečnost a ochranu zdraví při práci, toxikologii, antropometrii a také personalistiku (v pojetí managementu a řízení lidských zdrojů). Z výše uvedeného tedy jednoznačně plyne, že problematika spolehlivosti lidského činitele se stává komplexní disciplínou, která se uplatňuje v pracovním systému, ve kterém má člověk nezastupitelnou roli.
Příčiny vzniku nežádoucích událostí ve většině případů končí zjištěním, že se na jejich vzniku podílel člověk – lidský činitel. Obvyklý přístup vyšetřování příčin selhání člověka se ale často zastavuje na úrovni, při které jsou definovány pouze obecné příčiny chybného jednání. Následným detailním rozborem dále odhalujeme, že tyto příčiny představují následky působení příčin vyšších řádů, tzv. kořenových příčin.
1. Co je lidský činitel
Nelze si nevšimnou