Od operátora k bezpečákovi: Bezpečnost stojí především na lidech

Luboš začínal svou profesní dráhu v roce 2005 jako operátor lisovací linky. Postupně prošel několika pozicemi ve výrobě, získal zkušenosti s vedením týmu, školením nových zaměstnanců, audity i projektovou činností. Právě tehdy se začal stále více setkávat s tématy bezpečnosti práce a spolupracovat s oddělením Health & Safety. Zlom v jeho kariéře přišel ve chvíli, kdy začal hledat změnu. Po letech strávených ve výrobě se cítil profesně vyhořelý a zvažoval odchod z tehdejší TPCA. Shodou okolností se však právě v té době uvolnilo místo v oddělení Health & Safety. A jelikož měl k tématům BOZP blízko a bezpečnost práce pro něj nebyla neznámou oblastí, rozhodl se této příležitosti využít. Rozhodnutí, které tehdy udělal, nakonec zásadně ovlivnilo jeho další profesní směřování.

Po nástupu do oddělení Health & Safety v roce 2017 se Luboš začal intenzivně věnovat dalšímu odbornému vzdělávání. Postupně získal odbornou způsobilost v prevenci rizik (OZO BOZP) a následně také odbornou způsobilost v požární ochraně (OZO PO). Dnes má na starosti oddělení Facility (správa budov) a Lakovny. Právě zde se po svém nástupu na nové oddělení setkal s týmem kolegů, který mu podle jeho slov výrazně usnadnil začátky v nové profesní roli. Vedle role specialisty BOZP zodpovídá v TMMCZ také za správu chemických látek a oblast prevence rizik výbuchu (ATEX). Současně působí jako Toyota Safety Management System a podílí se na provádění dalších významných auditů.

Jak sám přiznává, do nové role vstupoval s pocitem, že má o BOZP dostatek znalostí. Praxe mu však rychle ukázala, jak komplexní tento obor ve skutečnosti je a že stát se bezpečákem neznamená jen změnit pracovní pozici v organizační struktuře. První významná zkušenost totiž přišla již po necelých třech měsících na nové pozici, kdy musel řešit závažný pracovní úraz. Najednou se ocitl v situaci, kdy s ním jednali inspektoři, soudní znalci i další specialisté na technická zařízení. Tato zkušenost pro něj byla zlomová. Uvědomil si, že bezpečnost práce není jen o znalosti předpisů, ale o hlubokém porozumění rizikům, odpovědnosti a schopnosti orientovat se v odborných souvislostech.

Z odpovědí Luboše na otázky, které jsem mu kladla, je patrné, že bezpečnost práce podle něj nestojí pouze na předpisech a technických opatřeních, ale především na lidech. Právě zkušenosti z výroby, schopnost naslouchat zaměstnancům a hledat řešení použitelná v praxi považuje za klíčové. V následujícím rozhovoru se podělí o své zkušenosti z obou stran výrobního provozu – jako bývalý operátor i současný specialista BOZP.

Zcela určitě. Některé znalosti a zkušenosti jsou nepřenositelné a člověk je nezíská jinak než tím, že si je zažije. Kromě toho, že některá témata znám z vlastní praxe, tak i po letech stále těžím z toho, že mám mezi lidmi ve výrobě dobré kontakty.

Obecně nemívám zásadní problém získat lidi na svou stranu. Snažím se je vždycky přímo vtáhnout do tématu a ptát se jich, jak by to udělali sami, kdyby byli v pozici bezpečáka. Taky mi možná pomáhá, že jsem já sám přišel právě z výroby, a tak se mi daří okolnosti dostatečně vhodně vysvětlit.

Těch nárazníků bývá několik. Vždycky jsou to ale náklady a pak taky vliv na produktivitu. Často je pak potřeba dát hlavy dohromady a najít způsob, jak zajistit bezpečnost pracovníků a zároveň minimalizovat vliv na výrobu.

Vždy hodně pomůže, když se zaměstnanci sami zapojí do nastavování pravidel a nejsou jen ti, kdo je musí dodržovat. Na pracovišti se tak ptám na různé okolnosti a názory ostatních, jak by se riziko dalo uřídit. Pracovníci pak lépe chápou, proč je potřeba něco dodržovat. Taky je potřeba jít příkladem. Těžko bude zaměstnanec něco dodržovat, pokud uvidí kolegy nebo vedoucí, jak pravidla porušují.

Tohle se asi nedá úplně oddělovat. Všechny přístupy se musí trochu doplňovat. Osobní příklad je důležitý. Podle něj se pozná, jestli pravidla myslíme vážně, nebo jde jen o kus papíru. Otevřená komunikace je pak toho součástí. Pracovník se nesmí bát sám upozornit kohokoliv jiného, že je něco špatně.

O komunikaci už jsem mluvil. Pokud bezpečák jen rozdává moudra a poučky a není schopen vysvětlit pozadí nebo přesvědčit lidi o přínosu, tak moc úspěchů mít nebude.

To je vlastně i odpověď na tu psychologii. S každým je potřeba jednat jinak a najít cestu, jak si ho přiklonit na svou stranu. Vždy je potřeba najít správný způsob, jak lidem věci podat tak, abych si je nezablokoval pro další jednání do budoucna.

Zároveň musí být bezpečák dostatečně psychicky odolný. Nejen když má na place někoho pokárat za porušování pravidel, ale taky když musí skupině dělníků vysvětlit důležitost některých opatření.

Pro mě je často nejtěžší najít balanc mezi skutečnými požadavky na BOZP a tím, co je reálně na pracovišti proveditelné. Nechci být ten bezpečák, který rozdá pokyny podle paragrafů a tím to pro něj končí. Snažím se vždy najít řešení, které je pro lidi bezpečné, ale zároveň dává smysl v reálném provozu. A to se ne vždy podaří – někdy jsou požadavky a realita prostě mimo. V takovou chvíli jsem ten „zlý“ bezpečák a to nemám rád.

Ani ne tak překvapuje, jako spíš potvrzuje, že je to vždycky hlavně o člověku. Můžeme mít vše perfektně rozmyšlené, technicky i organizačně, ale nakonec to stejně stojí na chování jednotlivce v danou chvíli. Stačí únava, rutina nebo tradiční pocit, že „se nic nestane“.

To nevím. Ale rozhodně by to neměl být někdo, kdo od stolu dělá analýzy rizik podle AI. Pevně věřím, že budoucnost bezpečáka není těmito technologiemi ohrožena a že i v budoucnu bude bezpečák člověk, který jde na pracoviště a dokáže u lidí zlomit ten přístup z „musím“ na „chci“.

To jednoznačně. Je úplně běžné, že než se do něčeho dám, tak si rozmyslím, co u práce hrozí, a raději se předem připravím. V mém případě neplatí, že kovářovic kobyla chodí bosa. U mě chodí alespoň v žabkách (dodává s úsměvem).

Asi by se daly najít určité věci na pracovištích, které se významně změnily k lepšímu díky mně, nebo na nich mám alespoň velký podíl. Musím ale přiznat, že skoro vše z toho se změnilo také díky pozitivnímu přístupu konkrétních odpovědných lidí.

To je možná můj největší úspěch – že se mi podařilo navázat perfektní spolupráci s těmi vedoucími, kteří mají sílu věci reálně měnit. Jen moje názory by bez nich zůstaly střelbou naslepo.

Hodně mě baví ta rozmanitost. Každý den je jiný a člověk se pořád učí něco nového, protože žádná situace není úplně stejná. Abych mohl správně vyhodnotit rizika, potřebuji vidět pracoviště a pochopit okolnosti dané práce. Tím se vlastně neustále dozvídám něco nového a rozšiřuji si obzory.

Všichni máme rodinu nebo někoho, komu na nás záleží. A já chci, aby se všichni po směně vrátili domů ve stejném stavu, v jakém do práce přišli.

Na závěr jsme se Luboše zeptali, jaké poselství by rád předal svým kolegům z BOZP praxe. uzavírá Luboš.